Totalitní režimy, nacismus, komunismus, nebo třeba současný režim v Íránu, sice mohou "natáhnout na skřipec každého", ale v reálu to nemohou udělat se všemi, protože by jednak na jejich mocipány neměl kdo dělat, jednak by mohlo systematicky likvidované obyvatelstvo jít do zoufalého povstání; události za druhé světové války - vzpoury v koncentrácích nebo povstání ve waršavském ghettu ukazují, že v určité situaci půjdou lidé i s holýma rukama proti kulometům.

Právě o tom, koho na ten skřipec natáhnout (třeba i ve skutečnosti nikoli režimu nebezpečného, ale jen jako "exemplární případ" k vyvolání většího strachu u nepostižených), do značné míry rozhodují udavači. Jejich potenciální všudypřítomnost vyvolávala reálně větší strach než samotné represívní složky režimu. Ti představují právě tu nejodpornější chátru, jejímž prostřednictvím se dostávaly a dostávají totalitní režimy lidem do soukromí.

Měli jsme takové v domě, kteří sepisovali nesmyslná udání, policie to musela vyšetřovat a posléze už byli její údové na dotyčné kvůli zbytečné práci patřičně naštvaní; jeden to komentoval slovy: "Tyhle kdybyste tu měli za Němců, tak jste se konce války nedožili."

Matčinu kolegyni ze zaměstnání kdosi udal, že se negativně vyjádřila o životopisném filmu natočeném o "Velikém vůdci světového proletariátu, Josifu Vissarionoviči Stalinovi". Tedy, aby bylo jasno, nevyjádřila se negativně o osobě milovaného velikána (nebyla to žádná disidentka), pouze o kvalitě toho (po zkušenosti se sovětskou kinematografií předpokládám, že naprosto příšerného) filmu. Přesto ji před vyhazovem z práce a patrně i několika lety za mřížemi zachránila pouze smrt dotyčného "velikána" a následná kritika kultu osobnosti. Je dost sporné, zda, stát se to o pár měsíců dřív a ona už byla v base, jestli by ji po tomto politickém zlomu pustili.

Mého kolegu ze studia kdosi udal, že na ulici nestál v pozoru, když za rohem hráli sovětskou hymnu či internacionálu. Zase to nebyl žádný disident či kontrarevolucionář, ale prostě tu odrhovačku přeslechl. A štěstí bylo, že šéf pracoviště, kde jsme dělali studentské volontéry, byl dostatečně politicky silný, aby to ustál, a současně odborník - a ne stranou dosazený blb, alkoholik (nebo obojí současně), "normalizující" fakultu - takže měl zájem se v té věci angažovat.

Až několik let po revoluci jsem se dozvěděl, že dalšího kolegu, tentokrát přímo z ročníku, udal soused, že si na chatě hrál Krylovy písničky. Takže skončil se studiem v průběhu státních zkoušek - to už škola nemohla, nebo nechtěla ustát.

My můžeme zpytovat svědomí, zda bychom na místě té či oné v současnosti nebo nedávné minulosti hanobené celebrity podlehli, nebo by na nás museli vyvinout tlak nějakého jiného druhu. Případně můžeme setrvat v blahé iluzi, že bychom nepodlehli.

Oproti mnoha oficiálním spolupracovníkům a "spolupracovníkům" STB výše zmínění udavači "pracovali" naprosto dobrovolně, z vlastní iniciativy a s horlivostí hodnou mnohem lepších věcí. Na ně žádný tlak vykonáván nebyl, u nich je dobrovolnost spolupráce prakticky stoprocentně jistá. Bohužel, v naprosté většině případů nepodepisovali žádnou spolupráci, protože to nebylo zapotřebí, proto o nich zpravidla neexistují žádné doklady. Když vidím, jak se různí "spravedliví" snaží vláčet bahnem tu či onu celebritu, vyvolává to ve mě nanejvýš pocit hnusu. Pokud by ale tahali na kandelábr nějakého opravdu dobrovolného a horlivého udavače, budou mít přinejmenším mé hluboké sympatie.