Jména rozličná, mnohá známá z historie, ovšem osudy jejich nositelů po roce 1948 vesměs shodné. Po konfiskaci majetku byli vystěhováni bez náhrady doslova na ulici, znemožněno jim zastávat jakékoli zaměstnání, na něž měli kvalifikaci, jejich dětem zakázáno studovat, prarodičům vyměřen žebrácký důchod. Někteří z nich se v padesátých letech ocitli bez jakékoli viny ve vězení, jiní emigrovali a v zahraničí museli začít od píky.

Z přibližně čtyřiceti osobností, s nimiž autor měl možnost rozmlouvat, zmíním -- už pro příznačnost osudů -- hraběte Kryštofa Kolowrata Krakowského-Liebštejnského a jeho syna. Kryštof prožil první část dětství v zámku v Černíkovicích u Rychnova nad Kněžnou. Jeho "hedvábná" výchova se podobala kasárenskému drilu (viz str. 313--314). Po komunistickém puči byl uvězněn, v roce 1954 při všeobecné amnestii propuštěn. Odešel na Krušnohorsko jako hajný. Oženil se, narodila se mu dvojčata -- Jan a Dagmar. Po roce 1968 rodina emigrovala -- pracovní úsilí v novém prostředí by vydalo na román. V roce 1990 se vrátili s dospělým Janem, který se později, po smrti otcově, stal hlavou rodu.

Janův osud -- píše Votýpka -- připomíná pohádku o sudičkách. První mu dala do kolébky chudobu, druhá bohatství. Jeho život -- v knize jeden z nejbarvitějších -- se po návratu zcela proměnil -- ne však k blahobytně pohodlnému nicnedělání, právě naopak. Převzal úkol dát vrácený zdevastovaný majetek znovu "do šperku", jak říká optimisticky. Jan Kolowrat je manželem oční lékařky a otcem dvou dětí.

Autentická vyprávění restituentů -- v případě Razumovských deníky -- prokládá autor vlastními komentáři, což dává knize spád a nezpochybnitelnou věrohodnost. Shora dolů až na samé dno, pak zas vzhůru vyvíjené úsilí uplatnit, co v člověku skutečně je -- schopnosti i vědomosti.

To je přece také vlastnost šlechty, ne pouze víceméně tradičně přejímaná povinnost pečovat o odkaz otců a předků. A rovněž zachování rodu -- což znamená zajistit potomkům co nejlepší vzdělání, vychovat z nich Evropany-kosmopolity.

Jan Kolowrat stejně jako další v knize zpovídaní, i jako jeho zesnulý otec, se nepouští do úvah o pomstě za zlo, jímž bylo jejich rodinám i jim projít. To je další rys skutečného šlechtictví ducha: znát minulost, poučit se z ní, hledět ale do budoucnosti.

Paradoxy? Snad pokud jde o nezaviněné proměny postavení, nicméně závěr, který z četby Votýpkova triptychu plyne: opravdový šlechtic zůstává jím za všech okolností a provždy.

Eticky poučné, zajímavě napsané, historicky pravdivé čtení.

Pozn. JČ: Při čtení této recenze však vyvstávají některé nezodpovězené otázky:

Proč jsou šlechtici "významní"? Náhodou svého narození? Myslím, že bychom neměli považovat za automatické, že je šlechtic "něco extra". Nebo ano? A pokud ano, proč?

Sporná je totázka restitucí: proč má být za komunistický útlak odškodňován jen člověk, který měl hmotný majetek? Co třeba lidé, kteří nesměli studovat? Ti neměli být odškodněni?

A proč má potomek, který se o majetek předků nijak nezasloužil, najednou přijít k množství peněz? V západních demokraciích existuje dědická daň.