Proč by měla být v projevu blíže nedefinovaná postdemokracie degenerací demokracie, to je myslím už úplně nejasné. Myslí se snad pan Klaus, že demokracie je konečným stádiem vývoje lidské společnosti? Ať už si myslí cokoliv, jisté je, že se mýlí...

Město, které si neví rady se svým odpadem

Domovní odpad musí být ode dneška roztříděn do tří skupin: na recyklovatelný, šrot, a všeobecný domácí.

Taipei Times 1.1. 2005

Mluví-li se někdy o české ekonomice jako o dvourychlostní, s náznakem, že je to chyba a že by ekonomika taková být neměla, je tchaj-wanská ekonomika nejméně třírychlostní; zde to ovšem zdá se nikomu nevadí, všechny tři úrovně (možná je jich ještě víc) vzájemně prorůstají a dopňují se. I tady ovšem platí (jako ve všem ostatním tchaj-wanském), že vše je promícháno způsobem, který by člověk nečekal. A tak se občas i v rámci toho, co bych já zařadil do ekonomiky první, ekonomiky řízené a plánované, ekonomiky využívající moderní techniky, objeví něco, co by mělo být spíše součástí ekonomiky třetí. Dobrým příkladem je odvoz domovního odpadu: Ten probíhá tak, že popelářská auta projíždějí ve večerních hodinách městem, na předem vyznačených stanovištích se zastavují a od čekajících obyvatel odebírají jejich odpad.

Odpad musí být zabalen v předepsaných obalech, jejichž nákupem občané odvoz platí. Pro obyvatele města z tohoto idiotského systému vyplývá hned několik nepříjemných povinností: Musejí si kupovat obaly, musejí odpad balit, musejí jít v danou chvíli na dané místo a tam trpělivě čekat... A ani to ještě není všechno: Jak jsem se o tom již zmínil [v díle věnovaném mému pohledu na některé články publikované v Britských listech (Interpetace a dezinterpretace)], popelářská auta na sebe upozorňují houkáním známé melodie. A není melodie ledajaká; je to Beethovenova Sonáta pro Elišku...

***

Děkan naší fakulty se mě nedávno zeptal, zda je Česká republika země rozvojová, nebo rozvinutá. "Záleží na tom..." řekl jsem po chvíli přemítání. Jeho poněkud divná otázka pramení z představy, podle níž se státy právě takto rozdělují. Je zajímavé, že ačkoliv je to představa poměrně rozšířená a vůbec ne bezvýznamná, protože podle toho, do které kategorie je země zařazena, podle toho je s ní, tedy i s jejími občany, na mezinárodním poli jednáno - tak země, která je hodnocena jako rozvinutá, má např. větší naději na získání úvěrů od různých mezinárodních finančních institucí, ale menší naději např. na získání pomoci od různých mezinárodních institucí; země, která je naopak zařazena do kategorie rozvojová -- má např. menší naději na získání úvěrů od různých mezinárodních finančních institucí, ale větší naději např. na získání pomoci od různých mezinárodních institucí -- pokud vím, nikdo funkčnost, účelnost nebo smysluplnost takové představy patřičně nedoložil a vědecky neprokázal; různé ratingové agentury, které se věcí zabývají, používají pro zařazování různá měřítka, takže takové zařazování jednotlivých států tam či onam je různé, ba zdálo by se, že zcela svévolné.

Měřítko, za které bych se přimlouval já, by bylo 'kvalita života`. A pokud bych tu otázku obrátil a podíval se tímto měřítkem na Tchaj-pej, město, ve kterém žiju, výsledek by rozhodně nebyl nijak vysoce pozitivní: Hlavní důvod nízké kvality života je ovšem obtížně odstranitelný: Město je nepředstavitelně přelidněné. Když jsem se v prvním roce svého pobytu zamýšlel nad tím, z čeho vlastně pramení můj permanetní pocit stísněnosti -- žil jsem přece v daleko větších městech -- nevzal jsem do úvahy, že Tchaj-pej sice oficiálně má necelé tři miliony obyvatel, město se ovšem nemá kam rozrůstat -- z jedné strany je obklopeno mořem, z ostatních horami, a tak mnoho lidí ve městě nebydlí, jen sem dojíždí. A když se do města, v kterém by pohodlně mohly žít možná dva miliony, má vejít těch milionů sedm, začne to být problém. Skutečně vzácným se pak stane to, čeho mám naopak na své rodné Moravě nadbytek: klid a samota. Fotografie dokládá, jak vypadá návštěva hor v okolí Tchaj-peje v době turistické sezóny.