Všeobecná zdravotní pojišťovna je největší veřejnou zdravotní pojišťovnou v ČR a rozhodujícím článkem financování zdravotnictví. Zároveň však má největší problémy s dobou splatnosti svých závazků zdravotnickým zařízením. Tyto problémy vznikají zjednodušeně řečeno tím, že pojišťovna může péči uhradit až v okamžiku, kdy dostane pojistné od svých pojištěnců. V situaci, kdy peníze nemá, přesněji řečeno, kdy jich nemá dostatek, slíbí, že zaplatí později -- nic jiného jí totiž nezbývá. Zpožďování plateb je tak pouhým viditelným projevem nevyrovnaného hospodaření VZP.

V příčinách tohoto stavu se stanoviska jednotlivých aktérů liší. Ministerstvo zdravotnictví vidí příčinu v selhání manažerských postupů pojišťovny. VZP naopak spatřuje důvody zejména ve vyhláškách Ministerstva zdravotnictví, které určují velkou část výdajů hrazených VZP. Navíc je obecně předmětem kritiky výše pojistného za státní pojištěnce, jehož podíl na celkových zdrojích systému se od jeho založení v roce 1993 trvale snižuje. Zaměstnanecké pojišťovny byly v devadesátých letech zvýhodněny nastaveným systémem přerozdělení zákonného pojistného a zpočátku také pohybem bonitních klientů směrem k nim.

Nezískaly tedy tak vysoký podíl státních a nákladných pojištěnců jako VZP, proto se jich problémy se zpožďováním plateb většinou netýkají. To mohou využít při jednání se zdravotnickými zařízeními jako konkurenční výhodu. Naopak VZP je chápána vzhledem ke svému nevyrovnanému hospodaření jako pojišťovna nespolehlivá a lze spekulovat o tom, že mnoho zdravotnických zařízení s ní má uzavřenu smlouvu zejména z toho důvodu, že je u ní pojištěn velký počet pojištěnců, tj. potenciálních pacientů.

VZP je také často kritizována za to, že hradí svým pojištěncům ze svého fondu prevence zdánlivě nepodstatné věci jako antikoncepci či příspěvky na plavání. Taková kritika ale vychází ze zásadního nepochopení pozice VZP mezi ostatními zdravotními pojišťovnami. Každý občan je totiž v současné době vybaven právem na volbu "své" veřejné zdravotní pojišťovny a nadstandardní programy tvoří při tomto výběru jeden z důležitých orientujících faktorů.

Všimněme si mimo jiné opatrnosti všech zúčastněných kolem zavedení nucené správy, kdy je veřejnosti opakovaně zdůrazňováno, že VZP zůstává kvalitní a bezpečnou pojišťovnou (což je pravda, protože nucená správa znamená de facto posílení veřejné kontroly). V pozadí těchto úvah je nesporně obava z přesunu některých pojištěnců VZP k pojišťovnám zaměstnaneckým.

Nelze se tedy VZP divit, že hradí svým pojištěncům některé služby nad rámec standardu, podobně jako to dělají zaměstnanecké zdravotní pojišťovny. Pokud by to nedělala, byl by odliv pojištěnců od ní daleko silnější. Kritika VZP za hrazení "zbytečností" a doporučení přesunu těchto prostředků na řešení zpožďování plateb standardní zdravotní péče se tak jeví jako nepříliš opodstatněné.

Situace ve zdravotnictví se tak jeví jako dosti problematická. Nedávná výměna na postu ministra zdravotnictví, stávka ambulantních lékařů a nyní možné změny ve VZP evokují atmosféru krize a nutnosti "nějakých" řešení. Samozřejmě to skýtá prostor pro návrhy, které jsou velmi riskantní z hlediska zabezpečení zdravotní péče pro všechny občany. Celkem jednoduchým testem takových rizikových návrhů je to, jak moc věří v sílu pacienta, který se bude "racionálně pohybovat po systému a svobodně se rozhodovat o svém zdraví". Jakkoli tato filozofie vypadá lákavě a konformně s tržní ekonomikou, sama o sobě je u většiny populace neefektivní, vysoce nákladná a z hlediska optimalizace zdravotního stavu obyvatelstva nefunkční.

Deficity v systému jsou sice nepříjemné a je nutno je řešit, ale v poměru k celkovému objemu zdrojů nejsou nijak velké (v současné době se hovoří o 10 miliardách korun deficitu VZP, což je cca 5 procent celkového objemu zdrojů ve zdravotnictví, tj. 200 miliard Kč). Stejně tak je systém výkonný z pohledu kvality a objemu zdravotní péče a má vysokou regionální i sociální dostupnost. Nižší je však úroveň reakce na potřeby pacientů.

Současné aktivity Ministerstva zdravotnictví, alespoň pokud lze soudit z deklarovaných vyjádření a publikovaných dokumentů, rozvoj veřejného zdravotnictví v souladu s evropským sociálním modelem sledují. Není však jisté, zda se ministerstvu podaří odborné i laické veřejnosti vysvětlit důvody uvalení nucené správy na VZP, která je nesporně vzhledem k počtu pojištěnců klíčová pro stabilitu systému. Je třeba si stále uvědomovat, že systém veřejného zdravotnictví musí být výkonný a funkční, protože jeho problémy vytvářejí prostor pro prezentaci komerčních alternativ. Stejný efekt má i omezování zdravotní péče hrazené v rámci veřejného zdravotního pojištění -- vytváří zdravotní rizika, která jsou občané ochotni (nebo nuceni) si sami pojistit. V komerčních modelech však už stát příliš mnoho pro zdraví svých občanů udělat nemůže, neboť jediným ekonomickým nástrojem, který mu zbude, jsou omezené prostředky státního rozpočtu jako zdroj podpory sociálně slabých. Praktická realizace práva na zdraví pro všechny občany by se tak stala daleko nákladnější záležitostí, než je dnes. Je proto třeba zvažovat, abychom v rámci kritiky hospodaření VZP a jistě chvályhodné snahy o zlepšení efektivnosti jejího hospodaření zároveň neotevřeli prostor pro reformu zcela jiného typu.