. Tedy v prvé řadě: do jednání šly obě strany v podstatě se stejným zázemím počtu mandátů v novém Bundestagu. Rozdíl čtyř mandátů nehraje v konstelaci, jaká v této komoře vládne, žádnou roli. Z toho důvodu nešlo nic jiného očekávat, než že poměr sil v kabinetu bude fifty/fifty. Pan Seemann správně připomíná, že k počtu ministerstev Unie je třeba připočítat kancléřku samotnou a vedoucího kancléřského úřadu.

Jde totiž o počet křesel ve vládě při jakémkoliv hlasování - ze zastoupení v Bundestagu nutně vyplývá, že žádná strana nemůže v příštím kabinetu početně přehlasovat druhou. O nějakém vítězství té či oné strany na základě počtu křesel ve vládě nemůže být totiž vůbec řeč. Tento předběžný výsledek tohoto kola koaličního jednání se dal očekávat, vybičována byla jen otázka, kdo zasedne na kancléřské křeslo..

Kancléřství Merkelové je více jejím osobním malým triumfem, pro Unii se však může projevit jako vítězství Pyrrhovo. .

Všimněme si výsledků jednání - co ve "velké koalici" kdo dostane. V tomto bodu se v hodnocení dosažených výsledků čeští komentátoři mýlí. Ono je to totiž právě naopak - SPD dostala některá ministerstva, která budou přinášet neradostné výsledky a nepopulární opatření a jejich možnosti něco positivně měnit jsou mizivé..

Ani největší optimisté neočekávají, že ministerstvo financí bude pro svého šéfa lízáním medu. Dosavadní bavorský ministerský předseda Stoiber nemohl být zklamán, že nedostal "vysněné ministerstvo financí". Stoiber si na základě své pozice v Unii sám vybral křeslo "superministra" hospodářství, poté, co se nominaci na křeslo ministra finance úspěšně ubránil - a věděl moc dobře proč. .

Stoiber je až příliš chladně uvažující politik a není politický sebevrah - zřejmě chce ze současné aféry vyjít ze zdravou kůží, až se koalice rozpadne - a nedivil bych se, kdyby na tom měl největší zásluhu právě on. Stoiber byl sice někdy v létě některými pozorovateli a kruhy dokonce považován za kandidáta na ministerstvo zahraničí, bylo to však jen nesmyslné dělení kůže z medvěda, který ještě běhal v lese - a Unii se jej 18. září nepodařilo ulovit..

Nesmyslné proto, protože se nástupcem Fischera mohl stát jen v případě absolutního vítězství Unie - o čemž nemohlo být už v době zmíněných spekulací, kdy preference Unie se pohybovala kolem 42 procent - ani řeči. Ministerstvo zahraničí - a post vicekancléře - přece obsazuje vždy koaliční partner. Tím by byl ve vztahu k Unii buď FDP nominovaný Gerhardt nebo nyní je na tahu nějaký člověk od SPD - ale nemůže jím být někdo z Unie, když Unie staví kancléře. To přece by mělo být pozorovatelům a komentátorům německé politické scény jasné. .

Správně píšete o nespokojenosti SPD frakce - ovšem tato nespokojenost se vztahuje k výsledkům tohoto kola koaličního jednání a tedy vyjednaných ministerstev. Nikoliv k osobě G. Schrödera - v jeho případě se jedná o zklamání frakce nad tím, že odchází z vládní politiky svým oznámením, že nebude členem koaliční vlády. Mezi zklamáním a nespokojeností je přece jenom malý rozdíl. Nikdo však neví, jaké jsou Schröderovy úmysly opravdu. Co komentátor, to rozdílný názor - viz středeční noční diskuse na kanálu PHOENIX. Shodli se pouze na jediném, že od Schrödera je možno očekávat jakékoliv překvapení...

Článek Radka Vogla je naplněn adorací odcházejícího kancléře, jakoby se jednalo o nekrolog. G. Schröder však kromě nesporného charisma, které vyzařuje, je přesto kontroverzní postavou nejen německé politiky, ale především SPD. Je docela možné, že stálé opakování sloganů o nezbytných reformách mohou vést k iluzi, že Schröderův odklon od programu SPD byl veden nezbytnostmi sociální politiky, těžko však do tohoto obrazu pasují daňové dárky jeho vlády velkému průmyslu bez positivního výsledku pro problém nezaměstnanosti. Takový rozsah daňových úlev ( hovoří se o šedesáti miliardách euro ročně ) si nedovolila žádná unionistická vláda..

O tom, že tyto peníze chybí ve státním rozpočtu, neoliberálové tolik nehovoří, když už v rámci svých dogmat nad tímto faktem tiše nejásají. Svými reformami "Agenda 2010" a "Hartz IV" se pak Schröder snažil omezením vládních výdajů v sociální oblasti tyto deficity částečně zalepit. Otázku, kdo za těchto okolností tedy opustil linii sociálně demokratické politiky - Schröder nebo Lafontaine - si každý může zodpovědět sám..

Medii nabubřelý obraz odcházejícího kancléře vynáší i jeho zásluhu na odmítnutí účasti německých vojáků při americkém dobrodružství v Iráku, rádo se však zapomíná, že je to jen část pravdy. Do výčtu porušování mezinárodního práva patří i otevření německého vzdušného prostoru pro vojenské akce "spojenců" v tomto konfliktu, nemluvě o přímé účasti německé armády ( první od konce války ) v leteckých útocích proti Jugoslávii. .

Schröderova hospodářská politika - soudruha kapitánů průmyslu a kapitálu ( Genosse der Bosse ) - však způsobila těžký vnitrostranický konflikt uvnitř SPD a vedla nejen k porážkám v zemských volbách ( část tradičních voličů SPD bojkotovala vlastní stranu ), ale ve svých důsledcích byla příčinou k instalaci nového politického seskupení -- Strany Levice. Z původní PDS, omezené prakticky jen na východoněmecké spolkové země a trpící vysokým věkovým průměrem, se spojením se "západní" WASG vytvořila strana, která se stala čtvrtou nejsilnější stranou a předstihla i koaličního partnera Stranu Zelených. I když pravice neustále omílá své politické slogany o komunistech a Schröderovo vedení SPD není ochotno na spolkové bázi k žádné spolupráci se Stranou Levice, vina na této dnešní situaci ( která se "velkou koalicí" SPD a Unie ještě zostří ) zůstává nikoliv na "odštěpenecké renegátské politice zrádců" typu Lafontaine či odboráře Ernsta, jak stále opakuje propaganda SPD, nýbrž na těch, kteří rozštěpení SPD svou politikou opravdu způsobili -- tedy především na Schröderovi..

Nelze přehlédnout, že na německé scéně je zřetelná ochota k tzv. "utahování opasků", není však ochota k stále masivnějšímu narušení rovnováhy -- preferování bohatých vrstev za současné stagnace reálných příjmů "malého člověka".

I když mezitím SPD konkretizovala personální osazení ministerských postů, nezdá se být tato informace až tak velice důležitá. Důležitější bude koaliční dohoda ve sporných otázkách, kterých je dost. Pak bude teprve naznačeno, kdo má ve "velké koalici" hlavní slovo.