Prezidentovi prostě nelze upřít šestý smysl, smysl politický, zvaný lidově čuch. Mirek Topolánek velmi dobře překlenul mrtvý čas, následující po odstoupení Václava Klause z nevyššího stranického postu. Jeho svébytný "valašský" image doplňovaný jistou prostořekostí kontrastoval s přeci jen už trochu okoukanou distinguovaností dost na to, aby na jistou dobu leckomu zamotal hlavu. Klaus se překonává těžko. Mirku Topolánkovi se to podařilo, ale spíš v krátkodobém horizontu.

Jenže každá novota se časem okouká. Když si srovnáte výroky Mirka Topolánka zpřed tří let a výroky dnešní, zjistíte, že to, co v roce 2003 vyhlíželo jako vcelku sympatická zemitost se dnes stává parodií sebe sama. Pokud měl proti sobě stínový premiér Topolánek slabé protějšky, ze zcela pochopitelných důvodů je byl s to svou opakující se, jednoduchou a heslovitou rétorikou válcovat ve velkém stylu. Nástupem Jiřího Paroubka ale stínový premiér (a šéf kabinetu stínů, chtělo by se říct) stanul před tvrdým sokem. Stanul před protivníkem, který je, a výsledky diváckých hlasování při vzájemných diskusí obou pánů to jasně dosvědčují, spíše více než méně rovnocenným soupeřem.

ODS pouhých několik měsíců před parlamentními volbami stojí před složitým problémem. Mirek Topolánek byl bezesporu dobrým a úspěšným oponentem bezvýrazného Vladimíra Špidly a nešťastného Stanislava Grosse, současný premiér je ale zcela evidentně sokem mimo jeho rank.

Nedávno se ke mně dostala analýza nedělních diskusních pořadů na všech třech českých celoplošných televizních kanálech. Zajímavé byly pasáže věnované slovnímu souboji premiéra Jiřího Paroubka s místopředsedou ODS Petrem Nečasem a vystoupení dalšího z místopředsedů ODS Pavla Béma proti komunistovi Pavlu Kováčikovi.

Analýza výstižně postihuje stále zřejmější trend: ODS jako by hledala východisko z diskutérského patu mezi svým předsedou a premiérem v nasazování jiných tváří. Mluví i o dalším důležitém faktoru. Pod vedením Mirka Topolánka rétorika ODS zhrubla a její přehnaná agresivita a sklon k heslovitosti rozhodně není to, co by oslovilo přirozený elektorát nejsilnější pravicové strany, totiž elektorát vzdělaný, přemýšlející, zodpovědný, soběstačný a ekonomicky produktivní.

Analýza, kterou jsem už zmínil říká, že veřejnost obecně vnímá kladněji než Mirka Topolánka pražského primátora Pavla Béma, a to především proto, že jeho vystupování je klidné, seriózní, fundované a přitom přirozeně autoritativní, zatímco vystupování předsedy ODS se vyznačuje jistým přemrštěným siláctvím. Siláctví může udělat dojem například na voličskou základnu ČSSD či KSČM, ale elektorát konzervativní strany rozhodně nelze oslnit boucháním pěstí do stolu. Sociální demokracie to pochopila a pokouší se přemluvit umírněného nestraníka Martina Jahna, aby vedl její pražskou kandidátku. ODS trvá na Mirku Topolánkovi, přestože si musí být vědoma skutečnosti, že Praha je svým způsobem stát ve státě a pro její obyvatele by měl primátor Bém jistě větší charisma než Mirek Topolánek.

Domnívám se, že pokud se ODS nechce dostat do situace, kdy sice vyhraje volby, ale nebude s to sestavit vládu, měla by se zamyslet nad tím, zda by nebylo od věci učinit radikální řez a změnit nejen rétoriku, ale také své tváře. Výsledky televizních debat jasně ukazují, že by to byl prospěšný krok. ODS mohla stavět na "vůdcovském principu" jen pokud měla ve svém čele charismatického Václava Klause, Mirek Topolánek takovým vůdcem zjevně přestal být. Uvědomí si ODS, stejně jako to ke svému prospěchu učinila ČSSD, že praví lídři se skrývají v místopředsednických řadách?