Abychom se dostali k užitečným číslům, je nutné HDP očistit od všech zavádějících a neproduktivních čísel. V prvé řadě je nutné odečíst věci, které pouze odstraňují škody, napáchané růstem ekonomiky. Jsou to jsou to např. zvukotěsná okna na ochranu před hlukem, hlukové bariery u dálnic nebo léčení plicních chorob, způsobených provozem automobilů. Další věc k odečtení jsou nákladné obaly, sloužící k přepravě zboží přes půlku světa.

Stejně neproduktivní jsou televizní reklamy, jako dojíždění do práce automobilem, účetní nebo policisté. Další záporné vklady jsou práce, které si uděláme sami. Když si něco uděláme sami (spravíme auto nebo si sami uvaříme oběd) chybí to ve výpočtu HDP. Pokud si něco sníme u McDonalda, zvýší to HDP. Zhorší to sice naše zažívání, ale na druhé straně naše léčení opět zvýší HDP. Je dokázáno, že stále větší procento růstu v moderní ekonomice zhltnou právě ony nepříjemné potřeby, které umožňují systému, aby přežíval. Očistíme-li údaje HDP od těchto negativních přírůstků, tak dokážeme, že růst ve většině průmyslových států vede ke zhoršování situace u většiny populace. A to jsme nezapočítali ekologické ztráty. Nepočítali jsme s hodnotou ztráty orné půdy (dálnice, nové továrny na zelené louce), vyplundrování lesů ani spalování fosilních paliv. Všechny tyto činnosti zvyšují HDP.

Ale ve skutečnosti jde o ztráty, protože se zničí nenahraditelné a neobnovitelné statky. Země, která vyplundruje svoje neobnovitelné zdroje, se bude jevit jako bohatší, neboť vzroste její HDP. Ve skutečnosti země zchudla. A nakonec si musíme uvědomit, že velká část HDP odchází do ciziny ve formě úroků nebo dividend pro zahraniční investory.

To všechno je známé a přesto se to neobjevuje v ekonomických výsledcích. S takovými čísly už nebudeme tak slavní. Přesto se někteří ekonomové tímto problémem zabývají a proto zavedli nový ukazatel růstu - je to starý dobrý HDP očištěný od všech výše uvedených údajů. Šli na to od lesa - vzali očištěné HDP a podělili ho počtem obyvatel té země. Anglicky se tento údaj jmenuje "Index of Sustainable Economic Welfare - ISEW". Česky se nazývá "index udržitelného blahobytu". První ekonomové, kteří udělali tyto korekce, byli pánové James Tobin a Williem Nordhaus. V roce 1972 za to dostali Nobelovu cenu - teda cenu švédské banky za ekonomii. Nebyli to však žádní lidumilové, účelem jejich výpočtů bylo dokázat, že jejich ISEW v podstatě kopíruje údaje HDP a tím chtěli dokázat, že údaj HDP je spolehlivý ukazatel ekonomického vývoje a růstu blahobytu. V jejich době to platilo. A za to dostali tu cenu.

Jenže od té doby došlo k významné změně v ekonomice. Jejich postuláty platily až do roku 1986. Do té doby ISEW byl zhruba konstantní, při čemž HDP zvolna rostl. Od roku 1986 začal ISEW pomalu klesat, i když HDP stoupalo. Jak ve Spojených státech, tak i západní Evropě začal rychlý pokles - asi o 50% během 10 let. V roce 1994 ve Velké Britanii se dostal na úroveň roku 1950. Jenže před pár lety byl dvojnásobný. Někteří "ekonomové" se snažili situaci zachránit započítáním domácích prací. Argumentovali tím, že kdyby lidé místo doma pracovali přes zaměstnavatele, tak by se hodnota zvýšila.

Pokles ISEW dokazuje, že i když HDP roste, přináší to více škody než užitku. Národní ekonomiky spotřebovávají stále více a více zdrojů, při čemž jejich využití je stále méně efektivní. HDP sice roste, ale na bohatství národa (státu) ani jeho obyvatel se to neprojevuje.

Jak je tedy možné, že proces růstu ničí to, co by měl zlepšovat. Je to jednoduché. Firmy se chovají tak, aby se jejich výsledky zvyšovaly. Tím se zvyšuje i HDP v zemi. V praxi to vypadá tak, že firma investuje do nové technologie. S ní se zvýší produktivita práce - méně lidí vyrobí více zboží. Taková investice sice zvýší HDP, ale obohatí jen malou skupinu - svoje akcionáře a manažment. To vše je na úkor většího počtu osob - nezaměstnaných a jejich rodinných příslušníků. Na státu zůstane, aby se staral o podporu pro nezaměstnané. Ačkoli takové počínání přináší více škody než užitku, protože je to výhodné pro firmu, budou v tom firmy pokračovat. A na státu bude se s tím vyrovnat. Všichni budou říkat, že na vině je globalizace. Lékem na tyto bolesti nám naordinují naši neoliberální ekonomové. Je to jednoduché - nízké daně, nízké mzdy, abychom udrželi konkurenceschopnost s Čínou a dalšími tahouny globalizace. Když to uděláme, problém se vrátí s novými požadavky na ještě menší daně a ještě nižší mzdy. Je to začarovaný kruh zbídačování, ve kterém většina bude upadat a velmi úzká menšina se bude mít stále lépe a lépe. Když se nějaká profese vykonává špatně, lidé nevyhnutelně trpí. A když je tou profesí ekonomie, trpí celý svět. Ohromné množství sociálních problémů vyvolaných současnými ekonomickými postupy svědčí o tom, že tato ekonomická pavěda nejen selhává, ale že její doporučení jsou přímo destruktivní. Jako nejlepší příklad může posloužit Argentina, které WTO "naordinovala" soukromý penzijní systém, po jehož krachu došlo ke krachu celého státu.

Jak se ukazuje, tak tento proces už přerostl příliš daleko. Reálné mzdy ve Spojených státech od roku 1982 klesly o 10%. Přitom příjmy nejbohatších 20% obyvatel stouply asi o 50%, přičemž příjmy střední třídy stouply o 1%. Příjmy nejchudších 20% klesly o 9%. Za tu dobu si 99% majetku z tohoto růstu přivlastnilo oněch 20% nejbohatších. Majetek nejbohatšího 1% obyvatel stoupl od roku 1975 z 20% celkového bohatství státu na 36%. Takže 1% lidí vlastní více než třetinu veškerého majetku v USA. Stejná situace je v Britanii. Tam sice za toto období stouply příjmy o 80%, ale většina připadla na nejbohatších 20% obyvatel. Podíl nejchudší skupiny klesl z 10% na 6% z celkových příjmů. Bohužel - to všechno má dopad na zdraví lidí. Za tu dobu podle oficiálních statistik stoupla úmrtnost nejchudších pracovníků o 2%. Kolik to je z asi 5 milionů lidí si každý spočítá sám. Propast mezi skupinami se dále prohloubila a představuje 5 roků v průměrné délce života. Je statisticky dokázáno, že pracovník odcházející do důchodu v 55 letech se dožije 80 i více let, zatímco pracovník odcházející do důchodu po 65. roku věku umírá během 3 až 5 let. Proto se dá říci, že vyšší růst doslova zabíjí lidi na spodní příčce společenského žebříčku.

Stejně jako mezi lidmi je to i mezi státy. Příjmy nejchudších států klesly a příjmy bohatých stouply. Výsledně podíl příjmů bohatých států stoupl na dvojnásobek - na současných 60 : 1. Ano, podíl příjmů (ne příjem) bohatých států je 60 x větší než chudých. Ve většině států světa je dnes průměrný příjem na osobu menší než před 15 lety.

Z toho všeho vyplývá, že za prvé: proces růstu vede k zhoršování života značné části světové populace a s výjimkou malé menšiny ho nezlepšuje nikomu. Za druhé: ti, kteří tvrdí, že růst potřebujeme na odstranění chudoby, cynicky manipulují s fakty kvůli svým sobeckým zájmům. Proto jsem psal, že ekonomové jsou slouhové kapitálu. Závěrem je nutno si uvědomit, že se musíme postavit proti současným formám růstu, protože to je doslova otázkou života nebo smrti milionů lidí. Současný nekontrolovaný růst je možno přirovnat k rakovině. Bohužel právě takový nekontrolovaný růst v posledních 20 letech převažuje. Ptáte se proč? Jednoduše proto, protože ponecháváme rozhodovat neregulovaný trh - tu neviditelnou ruku volného trhu, která rozhoduje, které sektory ekonomiky mají růst, a které se likvidují. To vše v jediném zájmu - v zájmu co největšího zisku.

Zdá se, že všichni vládní představitelé, ekonomové i ekonomičtí novináři jsou spokojení se současným stavem a nechtějí vidět hloubku krize, do které tito politici ve spolupráci s ekonomy přivedli svět. Klidně diskutují o nebezpečí "přehřátí" ekonomiky nebo o potřebě jejího "ochlazení", jako by to byl kuchyňský boiler. Ve skutečnosti jde o životy lidí, na kterých jim vůbec nezáleží.

Tito politici neslouží lidem, kteří je zvolili, ale jen úzké skupině těch nejbohatších. Dokud si to neuvědomíme a dokud tady nebudou jiní politici, kteří budou mít na paměti obyčejné lidi, tak se situace nezmění. A bude jen hůř a hůř.