5. 8. 2005
Czechtek 2005: Vzpoura formou dávnověkého rituáluCzechTek 2005 - foto: Štěpán Kotrba pro ČRo Online Žijeme ve velmi fascinující době. Ve společnosti probíhají změny nosných ker, ale na povrchu to jaksi není znát. Všechno se děje pěkně pod slupkou elektronických výbojů nejrůznějších sítí. Jen sem tam probleskne čitelný kód z hlubin, takže se dá i leccos zajímavého usoudit. Něco takového se stalo. Jak jinak si lze vysvětlit, když establishmentový komentátor souhlasně cituje tvrdého kritika establishmentu, aneb když si Jiří Pehe notuje s Janem Kellerem? |
Je to další zvláštní případ nezvyklé symbiózy, která se v závislosti na postoji k techno -pardon - tekno party vyskytuje. Kupříkladu takový Štěpán Kotrba sdílí v tomto ohledu velmi podobný názor s Václavem Havlem. Oba považují tenhle způsob odpovědi konzumentské masové pakultuře za šťastný. Ne tak Jan Keller, který v tom naopak nevidí více, než tupý produkt individualizovaného konzumentství a doporučuje účastníkům příští akce walkman. S Janem Kellerem se pak překvapivě ztotožňuje Jiří Pehe, který Kellera ve svém článku dokonce přímo cituje. Ne že by se nenašel žádný rozdíl. Rozdíl je mezi nimi takový, že jeden to myslí skepticky a druhý to vlastně přijímá s úlevou. Levicový intelektuál přiznává bankrot a ten pravicový tedy může s pocitem radosti opominout ideologickou inkompatibilitu názorů a líčit účastníky Czechteku jako pouhé asociály. Tito lidé byli svým hypotetickým intelektuálním představitelem odmítnuti jako zoufalci bez náležitých představ a jsou předloženi k intelektuální popravě. A ještě jeden rozdíl tu je. Zatímco Keller se snaží o věci přemýšlet v hlubších souvislostech, Pehe si vystačí s jednoduchým faktem zákonnosti či nezákonnosti. Proto je v podstatě možné polemizovat jen s Kellerem, ačkoli i jeho hodnocení pochází odněkud "od boku". Osobně si myslím, že se Keller mýlí v domněnce, že se v případě Czechteku jedná o exaltaci individualismu. Ta okázale chaotická (ve skutečnosti méně organizovaná) struktura připomíná něco již známého - pravidelné bourání času v rituálech mýtických civilizací. Sice monotónní, ale (!) maximálně intenzivní a hypnotizující kulisa (nikoli hudba v pravém slova smyslu) nebo stejně a ještě výrazněji působící narkotika, to všechno, včetně snahy "rozplynout v univerzu" otevřené přírody, ukazuje sice na touhu po prožitku, ale špatně se na to aplikuje Riesmanova davová individualizace. Tekno party je velice podobná rituálu. Chaotické rituály měly funkci přervání plynutí času, který je z existenčních důvodů pro mýtus nebezpečný. Mýtické civilizace byly proto ahistorické a nepovažovaly plynutí času za vývoj, jak to s naprostou samozřejmostí děláme my. Právě v té ahistoričnosti může spočívat také důvod toho, proč někteří lidé inklinují k davovému rituálu. Může to být důsledek přesvědčení velké části západní společnosti o tom, že je historie skutečně u konce. Návrat k rituálu chaosu může být pro senzibilnějšího člověka "na konci historie" reakcí na tuto "skutečnost", která se projevuje jako regres na takovou civilizační úroveň, která odpovídá vnímání sebe sama ve vztahu k vnějšímu světu. Mýtus byl absolutní po všech stránkách a jeho podstatou bylo, že neexistovala žádná jeho alternativa. V době na konci historie také alternativy chybí. My sice žijeme v epoše, kdy se otevřeně všechny možné alternativy řeší, ale nevyplývá z toho žádný přesně daný směr vývoje. Prostě někam směřujeme s celým tím složitým aparátem, kterým jsme se obklopili a který nám zajišťuje to demoralizující pohodlí. Včetně vědy. Ta sice stále a stále odpovídá na nové a nové otázky, ale zároveň tím individuu bere možnost dojít někdy skutečného poznání sebe sama. Jsme sice schopni střílet po kometách, ale v sobě se nevyznáme o nic lépe, než naši předci, ačkoli toho víme nesrovnatelně více o sobě. Proto by se také nikdo neměl nechat mást náklonností těchto lidí k high technology. Otázka používání nástrojů jakékoli kvality tady nehraje žádnou roli. Protože tedy není možné se poznat a není možné nechat se o něčem absolutním přesvědčit, je velmi těžké v takovém stavu vědomí považovat plynoucí čas za vývoj. Proto se lidé na tekno party nechtějí na nic ptát, ale jen pravidelně bourají ten nastartovaný, ale nenaplněný princip plynoucího času, pojímaného jinak jako vývoj k nějaké metě. Meta není. A neexistuje-li meta, nemůže dobře existovat ani metafyzika, tedy něco mimo naši silně organizovanou materii. Tekno party je pouhá rezignace na tento stav, a proto se na něj Jan Keller zlobí. Havel má pravdu v tom, že je tato společnost, alespoň z hlediska té slupky elektronických výbojů, dost cynická, tedy necitlivá. Keller má zase pravdu v tom, že tato party je jejím produktem. Pravdou je však také to, že z existence této "subkultury" nehrozí establishmentu větší nebezpečí než střet fyzického charakteru. Proto může Pehe rozvíjet jakési podivné teorie o asociálnosti, kde srovnává účastníky Czechteku se skinheady, přičemž mu vychází vždy to stejné. Problém je v tom, že jednoduchostí jeho rovnice lze srovnat v podstatě cokoliv, takže kdybychom si do ní dosadili třeba tunelující manažery, korumpované politiky nebo lidi jezdící po dálnici 180 km/hod, vždycky bychom došli k výsledku "asociál". Kdo není asociálem, ať hodí kamenem. Žijeme opravdu ve fascinující době, kdy se mládí nenese na žádné ideologické vlně, nečte Marcuseho a neposlouchá Pink Floyd, ale svou "vzpouru" uskutečňuje formou dávnověkého rituálu. Někteří intelektuálové se s tím velmi špatně vyrovnávají, ať už kvůli padlému praporu historie nebo kvůli svátosti občanského soužití. Tekno party by si tedy měla vybrat: buď ujistí konformisty, že se není čeho obávat nebo sdělí své dostatečně revoluční politické požadavky. Jinak se asi intelektuálně nezavděčí. |