Pokud drtivou část zisku reprezentuje podnikání bank v podobě obchodů na finančních trzích, úroková marže a podobně, nechť jsou zisky jakékoliv. Pokud ovšem značnou (záměrně neuvádím konkrétní procento, neboť pod slovem značná si každý představí jiný poměr a nechci být chytán za slovo, rozhodně to ale nejsou jednotky procent) část zisku tvoří poplatky, je dle mého názoru kritika na místě. A to nikoliv kritika zisků bank jako takových, jak se bankovní představitelé snaží podsouvat svým oponentům, nýbrž kritika poplatkové politiky. Podstatou a hlavním smyslem uložení peněz do banky jako jednoho z druhů investice je, že vkladatel poníží svou současnou spotřebu ve prospěch své vyšší budoucí spotřeby. Tyto peníze půjčí bance (banka je vůči svým vkladatelům v postavení dlužníka), která s nimi podniká, dále je půjčuje a tím tvoří zisk. Za vzdání se této likvidity ve prospěch banky chce vkladatel samozřejmě odměnu, z určitého pohledu lze říci, že podíl na zisku, který se vytvořil podnikáním s jeho penězi -- jinak řečeno odměnu v podobě úroku. Důsledkem současné poplatkové politiky bank v ČR je však kuriózní situace, kdy poplatky u běžného vkladatele převyšují úrok natolik, že vkladatel má v budoucnu na svém účtu nikoliv více či stejně, ale dokonce nominálně méně finančních prostředků, než kolik původně na účet vložil. Je tak paradoxně nikoliv odměňován, ale sankcionován za půjčení peněz bance. Z tohoto úhlu pohledu se důsledky poplatkové politiky (tj. nezhodnocení vložených prostředků) dají považovat za bezdůvodné obohacení banky.

Banka se v takovém případě přestává chovat jako banka (dle smyslu jejího podnikání a postavení ve finančním systému), nýbrž doslova jako skladovatel. Také ten za svou službu -- úschovu věci -- dostává odměnu tzv. skladné. To je celkem legitimní způsob podnikání -- banky by se staly (lépe řečeno už se tak děje) takovými "skladníky", u kterých si občané schovají své peníze, stejně jako si firma (ukladatel) uloží své zboží do skladu, a za to zaplatí příslušný poplatek. V takovém případě by ale tento fakt měl být uveden ve smlouvách o zřízení účtu. Dále by banka měla kromě této pozitivní stránky věci přijmout ve své "nové roli" i tu méně pozitivní, že totiž skladovatel s takto uschovanými věcmi (penězi) nesmí dále nakládat, tím méně s nimi podnikat a jejich prostřednictvím vydělávat. Výdělek zde totiž představuje právě onen poplatek - skladné.

České banky ale z obou smluvních typů využívají pro sebe jen výhody. Fakt, že tuzemské bankovní poplatky patří ve vztahu k příjmům mezi nejvyšší na světě, je pak jen logickým vyústěním této nenormální situace.

Autor je mediálním poradcem Unie svobody