Albert se přihlásil na frontu docela dobrovolně, jako mladý chlapec. Narozen v roce 1922 se nedožil ani dvaceti roků, ještě máme někde na hůře - půdě - jeho pozdravy z vojny. Je usměvavý a pózuje před fotografem. Jeho sestra - moje tchýně - mě v nějaké chvíli řekla, že prý Albert byl docela nacista.

Byli to přitom obyčejní lidé, neměli vůbec nic. Malý domek v blízkosti řeky Moravy , dvě místnosti (děcka spaly mimo zimu na hůře v seně), dvě kozy. Albet měl dvě starší sestry. A také měli malé pole. Chlapec chodil na průmyslovku v Šumperku. Pěšky třičtvrtě hodiny na vlak a totéž zpět. Přes zimu sněhu nad kolena. Otec mu ráno cestičku ušlapával, když šel do práce. Všechno už je dávno pryč. Roky letí velmi rychle ... Jak také jinak?

Navštivili jsme tu rodinu v Německu a došlo samozřejmě k probírání všeho, co se stalo, co bylo a nebylo správné... Zajimavé bylo, že Hermína - sestřenice již zmíněného Albeta - hodnotila vštšinu faktů pozitivně. Ona odejít nemusela - odešla do Německa v roce 1950. Ale brala to tak, že Němci začali válku (ona ji samozřejmě nezačala, že) a dostali na prdel. Hodnotila to tak, že válka je válka a dále ruhe. Prý když odcházela pryč, tak docela dobře mluvila česky, ale když jsme je navštívili, tak uměla jen "slečno, vy se mi líbíte, dejte mě hubičku" :-))

Horší byl její partner, kterého si vzala krátce po příjezdu - podle fotek byla velmi přítažlivá. Ten mě začal přesvědčovat, že daleko větší neštěstí, než 2. světová válka byla politická situace v Rusku. Nějak mě nešlo do hlavy, proč se ten George tak strašně trápí tím, co se dělo kdesi na východě a netížilo jej nic jiného... A jak se mu leskly oči. Ale nakonec zvítězilo dobré vychování .

Ani jsme se nepohádali. Dát staršímu člověku (i když je to rodina) přes "čuňu" - v koncentráku mě zemřel strýc - se nesluší. A tak jsme dokonce neujeli hned druhý den, ale vydrželi jsme tři dny.

A teďka mě řekněte, jak to půjde dál... A nemyslím na výsledek 2. světové války.