Samozřejmě by bylo lepší, kdyby vyvážené zisky (a daně z jejich užití) zůstaly v této zemi. Jenže to bychom museli být schopni si sami zajistit to, kvůli čemu vytváříme aliance se zahraničními partnery. Zdaleka ne vždy jde jen o znalosti, schopnosti, organizaci. Jde také o "balík peněz" nutný alespoň k udržení podniku v chodu (provozní kapitál) a trhy. Bez těchto dvou věcí jsou "výrobní prostředky" totéž jako auto bez silnice a bez benzínu. Zajistit tohle všechno (plus investice nutné k tomu, abychom ty trhy po čase neztratili) není tak jednoduché, což by mohl potvrdit nejeden z původně úspěšných privatizátorů či restituentů.

Václavu Klausovi lze vytknout ledacos. Rozhodně ale ne to, že by nepřál českým kapitalistům. Naopak, byl to on, kdo zachránil mnoho velkých českých podniků (namátkou Tatru Kopřivnice, Poldi Kladno, ČKD ... ) před zahraničním kapitálem, kterému jej chtěla prodat Pithartova vláda. V jednom případě přišel tehdejší nový český premiér pozdě: mladoboleslavská Škodovka už byla prodána. Srovnám-li ovšem její následující vývoj se "zachráněnými" podniky, nemohu se dnes zbavit pocitu, že to Pithartův ministr Vrba viděl přece jenom lépe. A to jak z hlediska zaměstnanců, tak erární kasy. Je pravda, že novopečení kapitáni českého průmyslu se neujali svých lodí v časech ideálních pro zahraniční obchod. Nicméně pochybuji, že by k třeba pádu pana Stehlíka i s celou Poldovkou přispěl zahraniční kapitál víc, než šéfova neprofesionalita a neschopnost plnit dohodnuté smlouvy.

Zásadní chybou pánů Zeleného i Víta je, že automaticky považují zisky zahraničních společností za něco, co bychom jinak mohli užít sami. To je ovšem přístup účetního, nikoli ekonoma. Daleko lepší je spočítat vlastní zisky a srovnat je s možnými alternativami. Možná přitom zjistíme, že zisky zahraničního partnera by bez něj vůbec nevznikly. V takovémto případě ovšem neztrácíme de facto nic.