Drobná děvčata a chlapci mohou odmalička porovnávat poměry, ve kterých vyrůstají oni, a životní úroveň v rodinách svých českých kamarádek a kamarádů. Rodiče je motivují k tomu, aby se učili a nemuseli jako oni stát od rána do večera v tržnici a chytat za rukáv turisty. Ale nejen to -- tyhle děti (na rozdíl od mnoha českých) poznávají odmalička práci. Jsou vychovávány k tomu, aby doma pomáhaly, staraly se o mladší sourozence. Otřepané české přísloví o tom, že bez práce nejsou koláče, možná neznají, ale naplňují je v praxi.

Čtrnáctiletá Nitka (tak jí říkají spolužáci), občanským jménem Luú Anh Nhat, mi řekla, že oni (tedy ona a její kamarádi) si nemohou dovolit rodičům odmlouvat, mají vůči nim respekt. Aby ne, když táta s mámou dělají všechno pro to, aby jejich pokračování bylo úspěšnější. Souvisí to však i s kulturou, nepřerušenou tradicí mezigenerační solidarity. Ta u nás vymizela se zavedením tzv. solidárního, hlavně však anonymního důchodového systému, který odpovědnost z rodiny přenesl úplně jinam.

Situace v české společnosti dospěla tak daleko, že rodiče se dostali do zcela opačné role, než je ta, již zastávali tradičně. Děti nemají povinnost se o ně postarat. Naopak natahují ruku a jejich vztah k rodičům je v mnoha případech ovlivňován tím, do jaké míry jim přispívají.

Strukturální společenské změny, ke kterým došlo v důsledku průmyslové revoluce a následná změna poměrů, za nichž jsou u nás staří lidé zabezpečováni, prochází nyní krizí. Kvalita života je poměřována spotřebním metrem, nákladnými domy, auty, dovolenými a rozličnými "nezbytnými" předměty.

Nedělám si iluze: Nitce a jejím kamarádům, stejně tak jejich rodičům, se tohle všechno líbí. Dost možná, že v budoucnu budou ochotni zapomenout na to, co je v dobrém svazuje, aby dosáhli toho, co je bude v nedobrém rozdělovat. My jsme tím však už prošli a měli bychom se poučit ze zrcadla, které nám nastavili. Do důchodové reformy, která si zaslouží podporu, by měly být zapracovány i prvky adresné odpovědnosti a výrazná podpora klasické role rodiny.