13. 1. 2005
Kapka v moři"Pokud se pro oběti tsunami sejde mnohem méně peněz, než by bylo potřeba, je to částečně díky jiným prioritám -- jmenovitě válce v Iráku." George Monbiot, spisovatel a novinář Zatímco naše solidarita míří k tisícům obětí tsunami a lidé na celém světě sahají hluboko do kapsy, do tváří vlád by mělo být vmeteno naše pohrdání; nejenom, že jejich "štědrost" byla zastíněna reakcí veřejnosti, ale vypadá ještě více uboze v porovnání s jejich vlastními výdaji na zbrojení. Vezměme například cenu jednoho bombardéru B-2 -- nehorázné dvě miliardy dolarů. z britského týdeníku SchNEWS přeložil Pavel Houdek |
Pomoc vlády USA se nyní rovná částce, vynaložené na okupaci Iráku za jeden a půl dne. Empatická vlna obyčejných lidí tváří v tvář takové tragédií v nás vzbuzuje otázku, jak dlouho by trvala válka v Iráku (nebo jakákoliv jiná), pokud bychom vídali více fotografií Falúdže srovnané se zemí, dětí narozených s defekty způsobenými ochuzeným uranem a lidí zabitých a zmrzačených leteckým bombardováním. A korporace jsou zatím zaneprázdněny prodejem své vlastní verze globální solidarity. Třeba Starbucks, který měl v roce 2004 tržní hodnotu 15 milard dolarů, vydřených z některých z 25 milionů farmářů pěstujících kávu z celého světa, kteří nedostávají řádně zaplaceno -- včetně těch z Indonésie. Jeho příspěvek -- mikroskopické promile ze zisku -- není ani tak projevem štědrosti, jako spíše cynismu a vykořisťování. To samé platí pro Coca-colu; její balená voda dovážená obětem sama o sobě způsobila devastaci a destrukci v Indii: v obydleném okolí závodů Coca-coly dochází k vysychání vodních zdrojů a otravám půdy. Pesticidy, včetně DDT, používané v továrně, proměnily úrodnou půdu v úhor a sebraly místním možnost obživy. A co britské korporace? Převeliký dar Vodaphones ve výši jednoho milionu liber se rovná jeho zisku za necelý den; PR hodnota tohoto daru je však nevyčíslitelná. Podezřelá pomocUSA se chlubí, že postiženým regionům poskytuje vojenskou a finanční pomoc. Nezní to trochu podezřele i někomu dalšímu? Jaké jsou vůbec politické souvislosti katastrofy? Reportáže samozřejmě ignorují zásadní události v postižených oblastech jako Aceh a Srí Lanka, i to, jak bude "pomoc" zneužita pro geopolitické cíle -- což potvrzuje skutečnost, že Bílý dům na místo ředitele koordinace pomoci vybral Jeba Bushe. V nejhůře zasaženém regionu Acehu zemřely tisíce lidí v místech, kde již došlo k nesčetným vraždám a masovým přesunům díky akcím indonéské armády. Aceh je bohatý, co se přírodních zdrojů týče -- dodává většinu zemního plynu Japonsku a Jižní Koreji a Exxon Mobil zde těží ropu -- avšak stále zůstává chudý. Před pěti lety se zde konala masivní pokojná demonstrace Acehanů, požadující referendum o vyhlášení nezávislosti na Indonésii. Zúčastnilo se jí milion lidí, což je čtvrtina populace. Indonéská armáda se rozhodla hnutí za nezávislost zničit, došlo na vraždy, "mizení" lídrů a znásilňování žen-aktivistek. Jafar Siddiq Hamsa, přední mezinárodní mluvčí Acehanů, se domů vrátil v roce 2000. Byl unesen a jeho tělo bylo vráceno zabaleno do žiletkového drátu, s několika bodnými ranami a s odříznutým obličejem. A Exxon utratil za poslední tři dekády miliony dolarů za nájem indonéských bezpečnostních složek na ochranu svých provozů, i když věděl, že se vojáci dopouští hrubých porušení lidských práv civilistů. Allan Nairn, novinář, který byl vězněn indonéskou armádou, o budoucnosti říká: "Měli bychom na to nahlížet v perspektivě. Dnes se na Aceh poprvé dívá celý svět a pravděpodobně se na něj s podobnou intenzitou již nikdy koukat nebude. Ale i přes to, jak dramatická je tato přírodní katastrofa, nedosahuje ani zdaleka smrtelného účtu, který za pouhých pár let vystavil hlad, podvýživa a průjem. Většina úmrtí jde na konto chudých dětí z Acehu. Je také zastíněna vojenskými masakry spáchanými na různých místech Indonésie. V Timoru bylo zabito 200 000 lidí. Během konsolidace moci v letech 1965-1967 bylo po celé Indonésii zabito 400 000 až 1 000 000 lidí. Zájem, se kterým svět hledí na současnou katastrofu, je oprávněný, ale s podobným zájmem by se měl dívat pořád. Vždy, když lidé umírají, a to ne pouze díky tsunami, ale i policejními a armádními kulkami, často zaplacenými USA, nebo když umírají hlady. Existují tisíce Američanů, co se v tenhle moment mohou posadit a napsat šek na 50 milionů dolarů. Mohly by zachránit tisíce životů, ale k tomu, aby to udělaly, na ně není žádný sociální tlak -- protože žijeme ve světě, kde je pokládáno za normální, že lidé hladoví, zatímco dolar, který by je zachránil, hnije ve tvé kapse." celý rozhovor s Allanem Nairnem ZDE článek George Monbiota o tsunami a výdajích na zbrojení ZDE |