Žižek upozorňuje na to, že francouzský poststrukturalismus je spinozismem povýtce. Skutečný politický akt je de facto nemožný, je-li subjekt pouhým souhrnem interakcí. Je sporné, zda autorova strategie je správná: Spinozu vyloží poněkud jednostranně jako Hegela a Marxe avant la lettre, a nemusí se proto dovolávat přímo Hegela nebo Marxe, nýbrž se opře o Spinozu, který je dnes jistě méně konfrontační než oba výše uvedení filosofové.

Cením si především dvou momentů - výzvy k živému kontaktu s pracujícími a kritiky postmoderní prázdnoty. Kritická politická filosofie by dnes skutečně měla zanechat hry na objektivitu a neutralitu, jak ji předvádí Rawls, Taylor, Habermas, Honneth, a nestydět se za to, že partikulární perspektivu pracujících nebo lidí strukturálně vylučovaných považuje za perspektivu univerzální, a tuto partikulární perspektivu pokládá za klíč k výkladu celého politického a ekonomického systému.

Sympatizuji také s autorovým programem návratu k pramenům (ad fontes!) ovšem s tou výhradou, že je zapotřebí vrátit se především k oběma nejsilnějším pramenům: k Hegelovi a Marxovi.

Za hlavní nedostatek současné levice lze jistě považovat její bázlivost, ustrašenost, nervozitu při vyslovení základních levicových a emancipačních pojmů, není-li člověk v závětří svého levicového ghetta.

S touto výzvou k nebojácnosti mi však nejde dohromady autorova výtka určená "dnešním levičákům, kteří nedokázali ubránit Bosňáky a Kosovary, když se stali cílem etnických čistek." Jeho nejspíše jednostranné chápání Spinozy může totiž vést k tomu, že autorova pozice se dá jen stěží odlišit od pozice těch, kteří tvrdili, že humanitární bombardování povede k prosazení lidských práv v Jugoslávii, a dovolávali se tak jako autor na uvedeném místě svobody a rovnosti všech lidí. Základní hodnocení oné konkrétní historické situace (byla to čistka!) už autor nepodrobuje dalšímu zkoumání, a tím se podobá jiným levičákům, kteří kriticky nepřezkoumávají hodnocení opačné (nebyla to čistka!).