Sebe-vědomí by mělo být postatou každé fungující společnosti a sebe-vědomí lze dosáhnout jedině konstruktivní kritikou lidského jedince nadaného tím, čemu se i přes značnou vyčpělost a jakousi nedůvěryhodnost v dnešním post-světě, stále říká rozum. Nemám tím na mysli žádný mechanismus vedoucí k nějakému morálnímu, politickému či jinému poznání, nic zavánějící předem danými výsledky a poučkami, ale nikdy nekončící snahu člověka o uchopení smyslu světa a jeho úlohy v něm.

Současný stav věcí veřejných i soukromých nabádá k ohnivé kritice a svou snahou zabalit realitu do neproblematického a úhledného balíčku materiálního a mediálního uspokojení vyvolává intenzivní snahy o úhybné manévry a úniky. S veškerou úctou ke komukoliv kdo je odvážný dát dohromady své myšlenky a udělit jim jakousi literární formu nemůže si kritika dovolit přerůst ve všeobecné klení na poměry nebo paranoidní teze obviňující kohokoliv z globálního spiknutí (a to i když jsou oněmi spiklenci ekonomové, úředníci, židé či jiné ve skutečnosti nedefinovatelné hromosvodné skupiny), tím by jako kritika ztratila veškerý smysl a stala se prázdnými výkřiky do tmy nebo naprostou fikcí, mající své místo spíše v oblasti umění než ve svobodné občanské diskusi. A právě na této hraně se, podle mého názoru, pohybuje komentář pana Josefa Soukupa "Řídí svět ekonomové, nebo řídí svět ekonomy?".

Degenerace funkce peněz z původní představy "proč tahat krávu na trh a tam ji vyměnit za něco jiného" na hodnotu o sobě je postřeh správný a je to i jedna z charakteristik světa pozdního kapitalismu. Ekonomická moc jako determinant moci sociální a politické je základní tezí klasického marxistického výkladu společnosti. Stejně tak jako teze o propastí mezi poctivou a smysluplnou prací a všelijakými jejími lépe placenými náhražkami. Těmto námitkám bezpochyby nelze upřít jistou výpovědní hodnotu a aktuálnost. Je ovšem třeba zcela nesentimentálně se zamyslet nad tím co znamenají tyto jednotlivé pojmy. Co je onou špatně honorovanou poctivou prací pro druhé? Lze ji vymezit například prací v neziskovém sektoru? Měl by takovým pracujícím být například lékař? Nebo kdokoliv kdo svou snahu dokáže obrátit od touhy po hromadění osobního majetku a moci ve prospěch komunity (jenže jaké komunity)? Jaký je vztah peněz a hodnot, které měly původně distribuovat? Jsou oni ekonomové (zřejmě ti neoliberální?) skutečně udržovateli Systému? Na tyto otázky lze odpovědět různě a lze o nich diskutovat, ovšem musí být nejprve vyřčeny, tak aby se naše přemýšlení rázem nezměnilo obdobu senilních prohlášení děda Vševěda ve slavné Pohádce která u dětí propadla:"A ze všeho nejhorší jsou trpaslíci."

S umělým technosvětem řízeným ekonomy úzce souvisí i média tvořící realitu sloužící k naplnění potřeb ekonomických struktur. Kulturní determinace nahradila ekonomickou v myšlenkách neomarxistů 20. století a opět je třeba konstatovat, že ne zcela neoprávněně. Míra manipulace médii je nebývalá a zájmy kapitálu na podmanění si každého detailu života co největšího počtu jednotlivců jsou jen těžko skrývatelné. Poptávka je řízena komerční kulturou. S těmito argumenty souhlasím.I zde se ovšem objevuje Systém, záhadný činitel pronikající a ovlivňující všechno existující, dosahující až orwellovských rozměrů.

V intencích tohoto původce všehomíra se autor nakonec uchyluje k poněkud paradoxním argumentům a lidstvo, které před chvíli usvědčil z omámení opiem ekonomické prosperity hodlá vměstnat do jakýchsi původních a autentických tenat naznačených v poněkud klerikalizující touze po nezkažené idyle rozplozené rodiny, pěstující si jídlo na záhumenku a nezdrogované mládeže věnující se "harmonické" hudbě.

Obávám se, že realitu nelze škrtnout a vrátit se k prvobytně pospolné společnosti nebo k jakékoliv jiné autenticitě, která nikdy nebyla. Člověk je chycen v síti jsoucna, kterou zároveň utváří a je utvářen, hodnoty nejsou snad zcela relativní, ale jistě vtažené k této síti a tím proměnlivé a jediné co zůstává majákem v tomto rozbouřeném moři je člověk se svým rozumem, kterým se mu podařilo oceán naplnit a vzdout a je. Je třeba oprášit a diskutovat pojmy svobody, demokracie a úlohy člověka ve společnosti. K tomu není jiného prostředku než se pokusit nalézat způsoby kritického vnímání světa a jeho smysluplného pojmenování.