27. 4. 2004
Detaily, jako vždy? 1.Ne vždy se člověku chce psát o "detailech". Vypadá takový "detajlista" hned jako nějaká "cimfrlína" nebo --- na její úrovni --- princezna, detekující hrášek pod sedmi matracemi. (Když ono toho vysoko nad námi kráčí "ve velkém světě" tolik! A oč závažnějšího a světobornějšího!) Ne že bych se místo toho zrovna moc chtěl jedním dechem otírat o nedávné vytrubování zákonných norem týkajících se "spisovnosti". (Co je ta "spisovnost" v mluveném projevu, že? Nehledě na různé styly řeči; samozřejmě může být na pováženou mluvit "po domácku", když člověk oficiálně nebo "osvětově" oslovuje větší společenství.) |
Ne že bych nutně musel mít na mysli ten s námi se bratřící větší svět Evropské unie, s jejími paralelně probíhajícími jazykovými operacemi, ne výlučně a pouze ve vlastní mateřštině. (Co znamená "jazyková výbava" pro Brusel, bylo až nehezky vidět v těch nebrilantních vzorcích angličtiny nebo francouzštiny u kandidátů pro zastupování v EU, jak je prezentovala televize o víkendu!) Taky nemá okamžitě smysl všímat si vztahu pravopis --- výslovnost. Leč vyslovovat cizí jména v češtině má ustálené a nezpochybňované pravidlo: Kde víš, jak se to --- příkladně cizí jméno --- správně vyslovuje, tam se je v mezích možností pokus správně vyslovit. V sousloví "Tony Blair", pokud už vyslovíš [blér], měl bys zároveň vyslovit [touny]! Ještě tolik let od nastoupení Tonyho Blaira do funkce britského premiéra lze pořád slyšet jak v rozhlase, tak v televizi nenáležitou výslovnost křestního jména [tony]. Nový španělský premiér José Luis Zapatero měl u nás kupodivu dost štěstí, že se poměrně brzy mnozí hlasatelé chytili a začali správně číst [sapatero]; už ale mnohým nedošlo, že "José" se má číst [chosé] (tedy s vysloveným [s], nikoli [chozé])! To jeho předchůdce Aznar dopadl za ta léta ve funkci u českých hlasatelů hůř; za ta léta jeho ministerského předsednictví se nenaučil vyslovovat náležité [asnar] žádný (a to ani ne v provokativní souvislosti s výslovností [sapatero]!). Proč se o tom vůbec zmiňuji? Hlasatel(ka) v masovém médiu má ZODPOVĚDNOST, aby v případě možných pochybností o náležité výslovnosti se nejdřív ujistil(a) o tom, co a jak vyslovovat. Zůstávám rozpačitě zaražený nad mírou improvizované suverenity českých moderátorů/hlasatelů/komentátorů. Je málem pikantní, jak teď po rozpadu čs. federace málem k nule erodoval i dříve ne právě valný cit pro maďarštinu. Máme nově ministra Kubinyiho. Kupodivu ani vždy tak pečlivý rozhlasový a televizní novinář Václav Moravec se nepokusil v neděli (v ČT, 25. 4.) číst to jméno s náležitou maďarskou výslovností [kubini] (tedy --- po lopatě --- "ňi"). Nebo se pan ministr běžně (s rozpaky?) nechává oslovovat --- bez opravování --- divně "po česku"? --- Také zřejmě vinou toho, že na českém teritoriu žije tak málo na trvalo usazených Němců, lze už slyšet například výslovnost německého jména "Schuster" v podobě [schuster], nikoli (přibližně) [šustr]... A to máme ve Střední Evropě kolem ČR nejvíc sousedů mluvících německy a nabízejících nejbezprostřednější kontakt prostřednictvím němčiny (mluvené i psané). Nemůžeme vědět všechno. Ale proč profesionálům chybí touha po korektním vyslovování neznámých jmen i v těch více frekventovaných jazycích? Proč jsou tak ledabylými "pseudo-suverény"? (Přitom vzdálenější jazyky Orientu jsou totálně mimo jejich zájem prověřit si, jak asi se má cizokrajně vyhlížející jméno nebo název města vyslovit. Netuší např. o aspirovaných souhláskách a zcela velkoryse aspiraci likvidují. Kdo by se zneklidňoval tím, že i graficky v těch různých písmech vypadají aspirované zvuky jinak než neaspirované, že?) Nebude nám už v dnešní Evropě ten nedostatek zodpovědnosti pro korektní výslovnost jmen "trochu" k naší škodě chybět? (Není to "lajdáctví"? Je to jen "povrchnost"? Nebo je to naše česká "velkorysost"?) |