Nechme stranou Kavanovy sebelítostivé výlevy o věznění jeho otce a o tom, že trpělivě čekal na změnu. Nechme stranou, zda pan Kavan skutečně byl, jak o sobě říká, první reemigrant. Nechme stranou jeho spasitelský komplex. Věnujme se faktům.

Byl to Jan Kavan, kdo se na stínového šéfa Zamini přinejmenším nablble ptal, zda je možné vystoupit z NATO. Byl to Jan Kavan, kdo řídil vůz způsobem ocenitelným jen v počítačové hře Grand Theft Auto, byl to on, kdo etanolový odér vysvětlovat francovkou Alpa a s typickou otevřeností odmítl detekční zkoušku alkoholu v krvi. Byl to on, kdo více či méně vynuceně, ale každopádně lhal o nadstandardních kontaktech jednoho ze svých předchůdců v ministerské funkci Zielence s některými novináři a o praxi, která tyto údajně nadstandardní vztahy provázela. Byl to pan Kavan, kdo se nebyl schopen ani řádně omluvit. To je pan Kavan: mlžení a dezinformace.

Byl to pan Kavan, kdo svým úřadem a z mého pohledu pochybnou vahou svého jména kryl Karla Srbu, který byl (v rozporu s míněním BL, ale snad věříme nezávislosti českých soudů, ne? Až BL předloží prokazatelné důkazy o všeobecném spiknutí proti Srbovi, bude to jiná) odsouzen za vražedné spiknutí.

Mezinárodní iniciativy pana Kavana byly snad ještě trapnější, méně promyšlené a naivnější než někdejší plán astrologa Baudyše, který se zřejmě z vůle hvězd stal ministrem obrany na ukončení jugoslávské občanské války. To není hon na čarodějnice, jak říká pan Kavan, to jsou prostá a nezpochybnitelná fakta.

Jan Kavan je jednou z nejtristnějších, ne-li vůbec nejtristnější ukázkou toho, jak neadaptibilní jsou ideje "osmašedesátníků" vzhledem k rychle se měnícímu (a nechávám stranou, zda jsem či nejsem s tímto vývojem spokojen) dnešku.

Jan Kavan je v mých očích vrcholnou ostudou domácí politiky. Muž, který není s to uspokojivě vysvětlit vlastní minulost, muž, jehož diplomatický takt i osobní integrita leží za hranicí příslovečného slona v porcelánu.

Je trapné, že jej jeho strana umístila na nevolitelné jedenácté místo v kandidátce do Evropského parlamentu. Neměla jej kandidovat vůbec. Pro člověka, jako jen pan Kavan, pro člověka, jehož dnes a denně stíhají temné přízraky vlastní minulosti, přízraky plné bezpáteřní ohebnosti, mravní nesoudržnosti, tolerance mafiánských praktik, dojmu zneuznanosti, je tu snad jediné: Je-li zač, děkujeme.

Ale stačilo. Až vysvětlíte své temné stránky, snad se můžeme dál bavit.

Bolestínství jednoho jistě osobně nespokojeného, leč o své pravdě přesvědčeného neúspěšného rádobypolitika by ale stálo za hlubší analýzu, zejména od listu, který se zve investigativním. Tohle ale nebyla nezávislá žurnalistika. To bylo PR, formované osobními vztahy a stranictvím.

Samozřejmě se mnou nemusíte souhlasit. Koneckonců je to jen názor. Na rozdíl od pana Kavana jsem já tento názor s to vyargumentovat.