Dezorientace jako hlavní problém postmoderního kapitalismu

8. 12. 2014 / Bohumil Kartous

Společnost sužovaná iluzí a deziluzí

Absolvoval jsem nedávno rozhovor pro ČRo Plus na téma apatie českých středoškoláků ve vztahu k veřejnému prostoru. Podle průzkumu agentury Median, kterou si u ní zadal Člověk v tísni, je 80 % z nich přesvědčeno, že ve společnosti, v níž žijí, nemohou nic podstatného změnit. Tento údajný stav vzbuzuje překvapení a otázku "Jak je to možné?" Skepse má nepochybně dva velmi důležité kořeny. Prvním z nich je kulturní dědictví patologického vztahu ke společnosti, jež vzniklo postupným vyprcháváním důvěry ve vše veřejné v období tzv. socialismu, jenž nebyl ve své poslední fázi ničím víc než nefunkční byrokratickou strukturou legitimizující se vyprázdněnou a eo ipso vyvrácenou ideologií. Nedůvěra vedla ke všeobecně rozšířenému principu uvažování zformulovaného do fenomenální zkratky "Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu". Tento semém vydá za jakoukoliv tlustou studii hodnotové orientace tehdejší společnosti a vystihuje velmi přesně, z jaké půdy rostla novodobá česká demokracie a občanská společnost. Na konci 80. let bychom marně hledali 20 % lidí jakéhokoliv věku, kteří by si mysleli, že sami mohou něco změnit. Dvacet procent v období současné deziluze je vlastně relativně hodně, otázkou ale je, jak si představují svou občanskou roli a jakou představu či iluzi si o společnosti vytvářejí.

Iluze 17. listopadu spočívala v tom, že se společnost na nějakou dobu uvěřila, že to je možné. Deziluze, která nás vrací do stavu drtivé skepse, symptomatické pro všechny tranzitní společnosti po vyprchání počáteční euforie, spočívá v pomalém nazírání skutečnosti: převrat byl možný, protože ti, kdo z toho mohli nejvíce profitovat, si to přáli a postupně se dostali na scénu, ať už v podobě šedých eminencí, nebo legitimně, což lze nejlépe ilustrovat na úspěchu hnutí ANO. Průvodním jevům deziluze dal obecný jazyk jména jako tunel, papaláši, kmotři a tak podobně. Celý polistopadový diskurs se v podstatě nese v duchu dohadů o tom, zda iluze studentské vzpoury byla či nebyla iluzí. Zastánci iluze budiž pojmenováni pravdoláskaři, z maloměšťáckého a vůči veřejnému prostoru ignorantského milieu vyrostli Klausové, Zemanové, Babišové a další antipolitici. Antipolitici proto, že jejich bazální postoje vůči polistopadové polis, obci, jsou antagonistické a v mnohém vysloveně nepřátelské. A antagonisté, jaký to div, vítězí a dokonce tvrdí, že jsou tu proto, aby s deziluzí bojovali: ano, bude líp.

Aktivní občané jsou pro rozvoj společnosti něco jako rodinné stříbro, o které by se mělo náležitě pečovat, což v tomto případě znamená dávat prostor a příležitost k tomu, aby mohli společnost táhnout vpřed. To se ale může dařit jedině tehdy, pokud mají příležitost pochopit podstatu společenských problémů, do nichž vyrůstají a dát jim tak příležitost hledat řešení. Dvacet procent těch aktivních mladých lidí však musí v české společnosti překonávat takřka nepřekonatelný problém, a tím je resentiment předchozích generací. Těch 20 % je vesměs přesvědčováno o iluzi pravdy a lásky, kterou zaseli studenti na Národní třídě v roce 1989, byť tehdejší účastníci už nutné musejí mít značné pochyby o tom, jak důležitou roli vlastně sehráli a někteří se velmi aktivně zapojili do procesu bourání vlastního mýtu. Jak víme z polistopadového vývoje, iluze nutně plodí deziluzi a deziluze vede k apatii. Místo snahy povzbudit mladou generaci v tom, aby si vytvořila svébytný kritický odstup jí připravujeme past v podobě morální kocoviny. Místo toho nechat je hledat akutní současné problémy a hledat cestu, jak se jim postavit, je nutíme bojovat historické bitvy „proti komunismu“ jen proto, že staří pokrytci nedokáží překonat svůj mindrák někdejší zbabělosti. Místo reálných autorit jim v marketingovém balení předkládáme simulakra bojovníků za pravdu a lásku schwarzenbergovského typu a snažíme se jen přikrmovat iluzi, kterou jednou nutně prokouknou.

Stinná stránka všeobecného „jáství“

Druhým důležitým kořenem je celkový a velice markantní přesun západních kultur k egocentrismu. Vyšší míra apatie vůči veřejnému ne patrná u všech evropských societ, jak ukazuje souhrn dát z výzkumu European Social Survey z let 2002 až 2012, což indikuje, že se nejedná jen o problém tranzitních společností. Míra přesunu pozornosti a koncentrace na individuální práva a zájmy má nepochybně své plody v chartě lidských práv, v právech dítěte a všech dalších možných derivátech ochrany individuálního, i v soustředění společenské podpory na individuální rozvoj osobnosti. Má ale také svou stinnou stránku, spočívající v nutné sebestřednosti a prioritizaci vlastních zájmů před zájmy obecnými. To, že dítě se stalo výsadním centrem pozornosti, což považujeme vcelku oprávněně za známku civilizační progrese, degeneruje ve výchovném pojetí v často absolutní podřízenost jeho sebenesmyslnějším tužbám a rozmarům. Dítě se, aniž by na to bylo připraveno, často stává tím, kdo reálně rozhoduje, respektive určuje řád věcí. A děti, jak víme, jsou do určitého věku zcela přirozeně sobecké, ani nemůže být jinak. Dáte-li jim v jejich třech letech moc rozhodovat nejen o sobě, ale do značné míry i o ostatních, nemohou jednoduše najít jiná než sobecká rozhodnutí. To se pochopitelně promítá do jejich chápání světa a do asymetrie mezi jejich potřebou dostávat a ochotou dávat. Svět pro mnoho lidí začíná a končí u "já" a každá myšlenka a každý motiv jsou hodnoceny jeho prostřednictvím. Za takové situace je pochopitelně těžké vzbuzovat dojem pospolitosti, na které vyrostly národní státy. Ty jsou dnes už jen pouhou schránkou, respektive doposud zdánlivě pevně vystavěnými kulisami, přičemž to důležité se neděje na scéně, ale v zákulisí, do nějž málokdo vidí.

Kdo je tady ředitel?

A to je ten největší problém, před nímž stojí občanská společnost v období postmoderního kapitalismu, který překonal národní struktury a identity a učinil z nich pouhé obchodní značky, brandy, jejichž cena je určována indexy na burzách. Ono by totiž i těch 20 % aktivních bohatě stačilo k tomu, aby společnost zažívala sociální progres, aby reprodukovala dostatečnou míru homogenity a formulovala nějaké smysluplné zájmy. Osmdesát ku dvaceti, to je přece staré dobré Paretovo pravidlo. Problémem je ovšem dezorientace. V systému, v němž neexistuje vymahatelná odpovědnost vlastníků, protože ve spletitých ekonomických strukturách je nelze dohledat, a pokud, pak jsou pouze vlastníky hodnot, nikoliv jejich reálnými správci, nelze jednoznačně určit, s kým vést dialog o tom, co ekonomické subjekty činí a o tom, jak zasahují do veřejných práv. V tomtéž systému je zároveň vysoce limitována politická odpovědnost lidí, kteří by měli být katalyzátorem takového dialogu a kteří by měli jednat primárně ve prospěch společnosti, nicméně stimuly partikulárních zájmů je vedou k tomu, že upřednostňují právě je, protože získané benefity významně převyšují riziko, které limitovaná a často zcela nevymahatelná odpovědnost za výkon veřejné funkce nese. Připomeňme si zde ještě jednou onen paradoxní imperativ o tom, že kdo nezcizuje nebo nezpronevěřuje veřejné, ochuzuje sebe sama a své blízké. A podívejme se na něj prizmatem doby. Co a koho vidíte?

V tzv. občanském sektoru se toho děje hodně, dle mého dost na to, aby tato energie, pokud by byla dobře nasměrovaná a zacílená, byla účinným vektorem změny. Jenže není. Proč? Protože snaha těch malých je fragmentarizovaná a z důvodů pocitu marnosti často jen krátkodobá. Pozitivní efekty, které s sebou nese, odcházejí se zánikem těchto iniciativ. Ti velcí v „nezisku“ většinou přistoupili na hru, neboť jiná cesta nevede. Peníze, které dostávají, pocházejí často od těch, proti nimž by měli vytvářet kritický antipod. Jak ale chcete vytvářet kritický antipod, když ruka, která vás krmí, je natažená právě z druhé strany a - metaforicky řečeno - zacpává vám ústa? Nedávno jsem se bavil s ředitelem jedné významné neziskové organizace a zmiňoval jsem se mu, že se ministerstvo školství chová naprosto netransparentně, nechce zveřejňovat informace, které zveřejňovat ze své podstaty musí, aktivně brání tomu, aby se veřejnost dozvěděla, co se na ministerstvu děje a dokonce údajně vytváří tzv. blacklisty organizací a lidí, kteří musejí být od informací programově a důsledně odstřiženi. To je typické chování mocenského orgánu v totalitním režimu, které v demokratické společnosti nemá mít žádné místo, natož pochopení, protože vytváří a posiluje obecnou dezorientaci společnosti a neschopnost určit odpovědnost a vymáhat ji. Nepřekvapilo ho to, považuje to za vcelku slabý odvar toho, co se děje jinde. Dávno už přistoupil na hru…

Chybí dvorek

Jak mi v diskusi řekl jeden známý, české společnosti chybí dvorek. A dvorek, to vlastně není nic jiného než agora, místo střetávání, místo, kde se vytváří polis. Ten malý dvorek má samozřejmě trochu jinou povahu než velká náměstí, tam se netvoří charakter občanství na nějaké celospolečenské úrovni, tam se tvoří komunita lidí z okolí nejbližšího, tam se vytváří pospolitost. Jenže bez pospolitosti není občanství, to je mezistupeň, který nelze překlenout. Dezorientace v současném politicko-ekonomickém systému způsobuje, že řada dobře míněných snah pomáhat končí v nedohlednu a často i zcela kontraproduktivním dopadem. Pro budování občanství není nic horšího než ztráta pocitu smysluplnosti vyplývající z toho, že se dobře míněná snaha nesetkala s adekvátní odezvou, nebo dokonce přispěla k úplně něčemu jinému než jaký byl původní záměr. Zabránit se tomu nedá, ale dá se to omezit tím, že takovou snahu zaměříte na cíle, které jsou v dosahu pomyslného dvorku. To není výzva k tomu přestat se zabývat globálními problémy a pomáhat lidem v nouzi na druhé straně planety. To je výzva k zamyšlení nad tím, že chceme-li zde vytvořit občanskou společnost, musí vznikat nejprve na dvorcích, kde je každá podaná ruka někým konkrétním uchopena a stisknuta, což vede nejen k pocitu dobře vynaloženého úsilí, ale nutně i ke vzájemnosti.

Vytisknout