8. 12. 2014 / Karel Dolejší
V ideální společnosti navržené řeckým filosofem Platónem měli, jak mnozí vědí, příslušníci vládnoucí vrstvy mimo jiné zakázáno vlastnit majetek a zakládat rodiny, tak jak je běžně známe. To proto, že majetek a rodina byly považovány za hájemství soukromého zájmu, zatímco ti, jejichž posláním bylo řídit společnost, se měli pokud možno stále zabývat výlučně jen zájmem obecným - a svůj vlastní, osobní, ze zorného pole nejlépe zcela vyloučit.
Všechny historické totalitní ideologie inspirované platonismem, od kodifikovaného křesťanství až po stalinský komunismus, od té doby pracovaly se stejnou základní myšlenkovou operací směřující k ústavní převýchově zkaženého lidstva. Člověka je třeba odosobnit, docílit toho, aby mu jeho individuální zájmy nebyly příliš zřejmé a nedotíraly, aby se stal dobrovolně a bez odporu součástí mechanismů, které mu zprostředkují abstraktní a empiricky neuchopitelný zájem obecný. Člověk, který vlastní zájem vidět nesmí a zájem obecný se mu dostává jen zprostředkovaně přes jiné, se nejlépe ovládá. Z vnějšku je mu za tím účelem neustále dodávána náhražková transcendence jeho konečnosti.
Finální stav "reálného socialismu", jak o něm píše Bohumil Kartous ZDE, převládající cynismus zlodějského rodinkaření normalizace, nespadl z nebe a nešlo ani o pouhý negativní fenomén. Ideologické kyvadlo, které dlouhá desetiletí předtím spočívalo rozhodným a tyranským způsobem na straně politického platonismu, se s diskreditací "reálsocialismu" logicky vychýlilo do opačné krajní polohy, v marném a zmateném pokusu o nalezení rovnováhy, které kvůli opravdu extrémní amplitudě dodnes nebylo dosaženo. Ti kdo odváděli "republice" a "straně" kvanta nikdy nezaplacené práce, často ve výsledku zcela nesmyslně a nadarmo, ti kdo ve volném čase či spíše místo vlastního života budovali těžký průmysl (určený k vedení 3. světové války), kdo rozorávali meze (aby lidoví argonomové při vší mechanizaci ještě velmi dlouho dosahovali mnohem nižších měrných výnosů než soukromí sedláci) a obecně řečeno ti, kdo vesměs v dobré víře naivně usilovali o obecný zájem, se během normalizačního očistce většinou definitivně dovtípili, na jak marném projektu se v zapomnění sebe sama podíleli. V řadě případů ani náznakem nešlo o to, že by někde scházel idealismus a nadšení. Problém byl jinde: V podmínkách delegitimizace soukromého zájmu nebylo možno nacházet ani zájem obecný, nalézat ono "obecné blaho" vzývané tolika revolucemi. Ti kdo na sebe zapomínají ve jménu "obecného blaha", které jim kdosi jiný "kvalifikovaně" interpretuje, jsou za každých historických okolností pouhým politickým kanónenfutrem.
To že heslo "Kdo nekrade, okrádá rodinu" vyjadřuje nerozšířenější přístup k přežívání za reálsocialismu ovšem neznamená, že ještě i tehdy neexistovaly poměrně rozsáhlé enklávy politického platonismu stalinské provenience, početné skupiny lidí programově a cíleně od dětství depersonalisované a ideologickou cenzurou téměř zbavené schopnosti sledovat v jakékoliv životní oblasti "pouhý" vlastní osobní zájem. Tam kde to bylo ještě možné, režim se dokonce pokoušel právě takové lidi umisťovat do svých veřejných výkladních skříní; a byli to zejména oni, které režim rychlým a neslavným koncem stoprocentně zaskočil a donutil k tomu, co bylo do té doby pro ně nejsmrtelnějším hříchem: Starat se sami o sebe. Ale tím, že se předtím o sebe nestarali, přirozeně nezachránili z minulé společnosti vůbec nic.
Na vše dosud uvedené nelze jednoduše zapomínat vždy, když se objeví nářky nad údajně přílišnou mírou individualismu a individuálních práv v současné společnosti. To proto, že zejména postkomunistické společnosti i z hlediska západních standardů představují krajní pól, spíše opravdu sobecký než individualistický. K individualismu, který je v mnoha jiných společnostech individualismem kooperativním a cepovaným od mala ke schopnosti týmové práce, tu přistupuje historicky daná nedůvěra k masivně zneužité mobilizaci ve prospěch "obecného zájmu" a schopnosti cokoliv změnit kolektivní akcí. To je "pracovní úraz", který kolektivní vědomí utrpělo během "subotniku" na stavbě míru a socialismu. Zanechal značně vytrvalé následky.
Asi to nejméně chytré, co by se v dané situaci dalo podniknout, by byl pokus vracet kyvadlo politického platonismu nazpět do polohy, ze které se na přelomu 60. a 70. let začalo většinově přesmekávat až do současné extrémně individualistické polohy. Jakkoliv dnes mnozí, často mimochodem sami extrémní individualisté, rádi bědují nad zhoubnou epidemií individualismu, je to právě správně chápaný individualismus, který má charakter klíčového západního civilizačního výdobytku a nelze ho bez vážných následků lehkomyslně odmítat. Právě ty společnosti, které to už jednou se známým výsledkem velmi radikálně učinily, které například musely vynaložit nemalé úsilí dokonce i na legitimizaci umělecky využívané konkrétní iracionality, by snad měly mít jakousi povědomost o rizicích jakéhokoliv boje s individualismem. A snad by tato povědomost mohla i účinně zapůsobit, pokud se nechceme věčně dokola točit v kruhu mezi sebezapomněním a sobectvím.
Pokusy dosáhnout právě tohoto ovšem v ideologických závodních jídelnách nabízejí v množství přehojném a k tomu velmi nahlas. Přehledně vyprofilované společenské hierarchie a naprostá oddanost jednotlivce celku mají být jednou z hlavních devíz "eurasianistické" ideologie stavěné částí ruských elit do protikladu vůči "úpadkovému" Západu. Zde se v jiném ideologickém hávu putuje časem nazpět. Individualismus byl označen za hlavního nepřítele. Cílem je opět proměnit jednotlivce v politický kanónenfutr, mnohem homogennější a snáze ovladatelný než celým rozsáhlým reklamním průmyslem nákladně spravovaný dav tržních "individualistů" západního typu. Do některých politických plánů tohle výborně zapadá, opravdu k dobrému se však nemění nic. Jediným výsledkem, který nelze popřít, je výrazně lepší ovladatelnost společnosti s takovými kasárenskými rysy. To ale není obecně jen neužitečné. To je dokonce dosti nebezpečné.
Hledání ersatzplatonismu v opozici k individualistické kultuře moderního Západu, od stalinismu přes Evolu k Duginovi, a inkviziční přístup k "deiniciačním" kulturním fenoménům až po toho šéfa bezpečnosti "novoruských" separatistů pistolí Stěčkin doslovně citujícího stalinský teror v zaručeně pravé kožené čapce Železného Felixe, je nejhorší svod a výsměch, jaké nám dějiny pětadvacet let po roce 1989 vůbec mohly uchystat.
Protože stále platí, že žádný "zájem celku" a "obecné blaho", žádné "nejvyšší dobro" ani "objektivní pravda" nemohou být nazírány a centrálně dodávány osobami s údajně privilegovaným přístupem k "pravé skutečnosti", ať už jich je ve společnosti jedno procento nebo dvacet procent. Přijatelný politický platonismus je negativní platonismus Jana Patočky koncipovaný už před šedesáti lety, který přesvědčivě ukazuje "dezorientaci" coby základní danost "human condition", nikoliv snad historicky náhodný důsledek nějakého "individualismu", "postmoderny" či "kapitalismu".
A zprofanovaná "solidarita otřesených" u jednoho z největších českých intelektuálů není ničím jiným než důrazným upozorněním na fakt, že žádné projekty intelektuální obnovy společenství nemohou uspět, pokud takové společenství není alespoň v zárodečné formě zcela neintelektuálně předem dáno.
Vytisknout8.12. 2014 / Bohumil Kartous
Ve společnosti převládá skepse z toho, že nelze nic změnit. Falešní léčitelé deziluzí přicházejí s jednoduchými hesly typu „ano, bude líp“ a společnost na ně slyší. Paretovo pravidlo platí, nějakých 20 % lidí je skutečně aktivních, ale bojují s překo...
8.12. 2014 / Boris Cvek
Zásadní pozitivní rozdíl mezi normalizací a současností vidím v tom, že se toho dá mnohem méně ututlat, že ministr financí, jeden z nejbohatších lidí u nás, musí – jak to učinil včera v Otázkách V. Moravce – mluvit o rozkladu stát v souvislosti s výb...