3. 11. 2003
Vášnivého cestovatele dvojnásobně jistil kolega z koaliční partajePremiér v poslední době, jakoby v obavách, že se dalšího roku (ve funkci) nedožije, cestuje po světě jako o život. Ten, kdo to má v popisu práce, tedy ministr zahraničních věcí, putuje naopak po televizních studiích. O přínosu počínání obou (ve vztahu k občanům) lze s úspěchem pochybovat.
|
Ač se Cyril Svoboda zúčastnil jak Špony, tak i Partie (obě televize mu poskytly prostor v předvečer sjezdu lidovců), nejzajímavějším sdělením byla denunciace Petrem Nečasem, který diváky informoval, že ministr parkuje se svým Mercedesem na zákazu stání. Jeho nedisciplinovanost postavil do kontrastu s tím, jak Svoboda licoměrně kritizuje neodůvodněné výhody poslanců. Na druhé straně by se člověk až rozplakal, když slyšel Nečasovu litanii nad jejich těžkým životem, odloučení od rodin na hodiny času a stovky kilometrů vzdálenosti. Sedmička ještě nedosáhla jubilea sedmdesátého a sedmého duelu reálného a stínového ministra vnitra, nicméně mílovými kroky se k němu blíží. Vzájemné plkání jim zřejmě působí mimořádné potěšení a protože jsou oba mladí není nadsázka z předchozí věty až tak vzdálená od skutečnosti. Do té doby si třeba Stanislav Gross dodělá druhou vysokou školu a tím se obsah klání ještě zkvalitní. Jisté je, že oba absolventi právnické fakulty opět ukázali více výřečnosti než právních znalostí. Třeba hlasovací váha ČR v EU jim byla tak "jasná," že nejen divák, ale ani jeden z nich neměl šanci pochopit o čem mluví. No, a kdo třeba nezná právní úpravu sociálního zabezpečení, resp. pojištění osob samostatně výdělečně činných, musel být zase "vděčen" ministrovi vnitra za výklad, že tyto osoby neplatí nemocenské pojištění, ale dávky z něho čerpají. Ve skutečnosti je to tak, že některé samostatně výdělečně činné osoby nejsou z vlastní vůle nemocensky pojištěny (protože nemusí být) a pak nemají nárok na nemocenské jako sociální dávku. Nepobírají v tomto ohledu tedy nic (a tudíž ani na ničí úkor). Ivan Langer se k žádné korekci uvedeného zmatečného tvrzení neodhodlal, má tak na mystifikaci rovněž svůj podíl. Nezapomněl ovšem na obehranou knihu policejních hříchů v černém přebalu. Vcelku tedy hodně (de)mag(og)ických rekvizit a čarodějných formulí s chabým efektem. Která tvrzení politiků tedy lze brát vážně, když na Sedmičku bývá standardně nejlépe připravená Jana Bobošíková? Je účast politiků skutečně potřebná? Všichni svatí, nechť nás chrání před pokračováním duelu s pořadovým číslem 77. |