Ale pojďme dále. Matematici vědí, jaký je rozdíl mezi chybou prvního a druhého řádu (napovím, že ta druhá je mnohem nižší a většinou se zanedbává). Stejně tak je možné zanedbat dopad zvýšeného příjmu německého dělníka na zvýšení turistického ruchu v ČR, nelze však zanedbat dopad zvýšeného příjmu českého dělníka ze státní zakázky do jeho spotřeby a následně do HDP, pokud si tento český dělník koupí alespoň část zboží tuzemského původu.

No a konečně asi ten nejzávažnější omyl (jehož závažnost nesnižuje ani fakt, že jej velice často opakoval i pan Klaus, když se ještě živil ekonomií). Když skáčete z 10. patra hořícího domu, ujistěte se předem (opakuji, předem), že dole stojí hasiči s napnutou plachtou. Pokud totiž skočíte, a teprve pak se po nich začnete shánět, může to dopadnout i špatně. Nevím, zda to souvisí s merkantilistickými argumenty a jestli jsou opravdu překonané (nestudoval jsem historii ale makroekonomii ;-)), ale protekcionismus a státní subvence jsou zatím stále ještě běžná věc. A existuje velké množství modelů, které na základě jednoduchých ( a tedy všeobecně přijímaných) předpokladů a zapojením teorie her (tedy lidského chování) kvantifikují výsledky jednotlivých možných variant. Pan Šrámek má pravdu, že tyto teorie docházejí k závěru (s využitím modelů specializace, které uvádí), že pokud nebudou obchodu kladeny žádné překážky, tak bude celkový (světový) HDP vyšší než ve kterékoliv jiné variantě.

Doporučuji však číst dále. Pokud jedna země zavede ochranářské opatření (což je logické, protože ji nezajímá užitek těch ostatních), tak může získat více, než by měla v tom optimálním stavu, a to co má navíc, tak má na úkor ostatních zemí. Celkový užitek oproti �ideálu� klesá, ale to by státního úředníka dané země nemělo zajímat, protože on nezastupuje svět ale pouze svou vlastní zemi.

Logickou reakcí ostatních zemí je bránit se a k tomu mají dvě možnosti. Ta jednodušší je, že zavedou reciproční ochranářské opatření, čímž se vylepší situace postižených zemí a původní ochranářská země přichází o svou výhodu. Výsledný stav pak odpovídá stabilnímu ekvilibriu z "vězňova dilematu", kdy všichni na tom jsou hůře, ale vzhledem k (sobeckému) lidskému uvažování jiné řešení není stabilní.

To druhé řešení spočívá v tom, že se všichni společně (ano, musí to opravdu být společně) dohodnou na zrušení ochranářských opatření a světová ekonomika se vrátí opět k optimálnímu stavu, kdy každá země je na tom lépe bez ochrany, než když všichni své trhy chrání.

Kdo dočetl až sem, mohl by pomalu začít chápat, že ideálního stavu nelze dosáhnout jednostranným (sebevražedným) krokem, ale pouze jednáním na globální úrovni (jak probíhá např. na úrovni WTO). I tak existuje spousta problémů (země mají motivaci podvádět, kontrola dohod je obtížná, některé kroky jsou politicky těžko průchodné, protože ochranářské země již mohou dost ztratit ...).

Abych to shrnul: dokud okolní země budou své trhy (zemědělství, průmysl, trh práce, ...) chránit, musí tak činit i ČR. Jít ostatním zemím příkladem jednostrannou liberalizací a rušením administrativních omezení je naprostá (ekonomická a následně i politická) sebevražda.

Asi jako byste tváří v tvář zločinci se samopalem prosazovali lásku a nenásilí. Možná že by si Váš čin získal nakonec sympatie veřejnosti, Vy byste se toho ale bohužel už nedožili.

Takže souhlasím s panem Šrámkem, ano, kupujme výrobky, ze kterých budeme mít největší radost. Ale nikoliv okamžitou radost, ale radost dlouhodobou. Dnes si můžeme koupit jakýkoliv zahraniční výrobek. Učiníme-li tak ale všichni, tak se kvůli deficitu obchodní bilance koruna následně znehodnotí, a může to být také na dlouhou dobu poslední zahraniční výrobek, na který budeme mít.