Tento týden začal zřejmě kázáním o tom, co musíme a nesmíme. Pan Jiří Němeček nás nabádá ke studu nad vlastní minulostí. Rád vyhovím. Jen ať mi pan Němeček ještě sdělí, za kterou interpretaci minulosti se mám stydět. Neboť stydět se za minulost jako takovou dost dobře nejde. Ještě tak za vlastní osobní minulost, respektive za to, co jsem v minulosti udělal nebo neudělal. To by možná šlo.

Pan Němeček píše, že "je to ovšem minulost, za kterou se soudobí, a nejen ti mladí Němci, do hloubi duše stydí". Pro přesnost uvádím, že jde o stydění se "za naše napadení, znásilnění a zotročení" za druhé světové války. Nechci rýpat do povědomí páně Němečkova o minulosti jako takové, ale rád bych přičinil poznámku o tom, že ke zmíněnému přepadení, znásilnění a zotročení došlo mimo druhou světovou válku a po dobu jejího konání toliko trval status quo.

Zdá se, že v historických znalostech pan Němeček nesahá panu Grebeníčkovi, který je prý důkazem toho, že se my Češi neumíme stydět (s jistotou blížící se jedné) ani po paty. Pan či lépe soudruh Grebeníček je přece jenom odborník - historik a těžko snáší, když se u nás vydává protektorát za jakousi germánskou kulturní misi do Hercynského hvozdu. Jakkoliv s ním často nesouhlasím, v tomhle jsme jaksi zajedno.

Nejvíce mne ovšem fascinuje sdělení o tom jak se Němci kolektivně a každý zvlášť hluboce stydí. Musím říci, že jsem vyrostl v pohraničí, kde přes "hrůzy vyhnání" bylo Němců jako much. Od druhé třídy nás učila německá učitelka a mezi spolužáky bylo tolik Němců, že se nedalo hovořit o menšině. Společně s Cikány, kteří tenkrát ještě netušili, že jsou Romové, to bylo tak asi fifty fifty a to Slováky a Maďary beru jako našince. Ostatně našinci byli všichni. Nepamatuji se, že by se někdo za něco styděl. Nás děti ani nenapadlo o tom mluvit a rodiče věděli své. Při dětských hrách se často stávalo, že nějaký Němec byl partyzán a kosil neohroženě fašisty, které představoval český dětský živel. Potkal jsem za svého života tisíce Němců. Díky svému rodišti a jeho standardní dvojjazyčnosti jsem s nimi často i hovořil a zcela jistě jsem jim rozuměl. Nikdy jsem nezaslechl nic o lítosti - mimo oblíbeného výrazu scheisse, vyjadřující lítost všeobecnou například nad rozlitým pivem, ke kamarádovi se uchýlivší dívkou, či nad zkaňhanou perestrojkou nebo v poslední době nad problémem Wessis kontra Ossis.

Závidím panu Němečkovi jeho poznání o všeobecné lítosti. Neboť to musí být krásné a hrozné zároveň - slyšet, jak Němci skupinově lamentují nad rozlitým mlékem. Doufám tiše, že se pan Němeček mýlí. Takové orgie lítosti v Německu by totiž již tradičně nevěštily pro naši zemi nic dobrého. Ostatně jako jakékoliv kolektivní šílenství v našem okolí. A litovat toho, o čem jsem jenom slyšel, co jsem neprožil, odvrhnout to, co nelze uchopit a vyrovnávat se s tím, co reálně neexistuje a brát tak na sebe díl odpovědnosti proti toku času, je tak trochu šílené. Nebo ne...?! V každém případě to na nás pořád někdo zkouší.