Byl tak neskutečně děsivý a zároveň něžný a vzhledem k tomu, že to byl soutěžní snímek, budu pevně doufat v jeho umístění v nějaké kategorii.

Jmenuje se Píseň za chudého chlapce (originál: Song for a raggy boy). Odehrává se v Irsku v roce 1939 a vychází opět jako Rozsovy písně ze skutečných událostí.

Motto snímku bych označila: čtyři stěny, jedna víra, žádná identita a pokud nějakou chceš mít, tak za to budeš tvrdě pykat. Jde o drsné prostředí chlapecké polepšovny. Tam vládne pevnou a nekompromisní rukou sadistický mnich, bratr John, který své malé chráněnce brutálně bije při každé možné příležitosti a trestá za každou maličkost.

Neméně "oblíbeným" je u chlapců i bratr Mac, který chlapce sexuálně zneužívá a kluci o tom musí taktně mlčet i před spolužáky, pravda se nesmí dostat ven ze zdí kláštera.

Proti těmto metodám se postaví učitel, pan Franklin.

Chlapce si pomalu všechny získá, naučí je číst a oni mu na oplátku dovolí se s nimi podílet na určitých věcech a davají mu neohrabaně najevo svoje sympatie.

Situace se vyhrotí v momentě, kdy bratr John zbije a zkope chlapce, který byl Franlinovým nejnadanějším žákem, k smrti. Jak to celé dopadne, to vám sice nepovím, ovšem film by měl jít v září do běžné distribuce, tuším v pražském kině Aero. Můžete se jít přesvědčit na vlastní oči, jak dokázali vychovatelé" ve jménu Boha" zmařit nejeden dětský život.

Emotivnost snímku je zesílena skutečností, že podobné církevní polepšovny fungovaly v Irsku až do roku 1984!

Ke vzniku Písně za chudého chlapce inspirovalo režisérku Aisling Walshovou přátelství s hochem, s nímž se seznámila. Prošel právě takovým nápravným zařízením, kde bylo zavíráno mnoho dětí mnohdy pouze za drobné krádeže jídla nebo chození za školu (to ve mě hrklo, momentálně, kdyby tento systém fungoval dodnes, by byla zavřená polovina naší mladé generace).

Skoro všichni chlapci, kteří se ve filmu objevili, stáli před kamerou poprvé a ve srovnání dospělými herci hráli úplně přirozeně a čistě.

Film diváky doslova připoutal k sedadlům a v momentě, kdy bratr John zbil dva sourozence, co se přes přísný zákaz objali a plakali pro rodiče, do krve tak hrozným způsobem, bylo v sále slyšet jen zrychlený dech každého z nás. Po filmu lidé (dokonce i muži) odcházeli s vlhkýma očima, ani já nebyla výjimkou.

Abychom nezůstali stále jen u filmů, vezmu vás na jednu z doprovodných akcích, kterých je tu ve Varech požehnaně. Na výstavu fotografií filmových osobností od českého fotografa Tona Stana. Expozice zahrnuje třicet fotografií, které Stano pořídil během uplynulých pěti ročníků festivalu (1997-2002). Výstava je rozdělena na dvě části. Portréty Čechů naleznete ve foyeru Velkého sálu hotelu Thermal, zahraniční herce a režiséry pak ve vstupních prostorách Granhotelu Pupp. Mezi vyobrazenými jsou např. Marek Eben se svou ženou, Woody Harrelson, Carlos Saura a Jan Hřebejk.

Výstava sice nepřináší nic moc uměleckého, ovšem ani nijak nepobuřuje okolí a pěkně splyne s ostaním dějem festivalu.