Snímek je mozaikou příběhů a drobných epizod malého města z období přelomu totality a demokracie. Plejáda hrdinů a hrdinek, kteří štastně či méně úspěšně zápasí se změnou společenského systému i se svými osobními poměry vychází z autobiografických zážitků samotného režiséra. Film natočil poblíž své chalupy. Filmovalo se v Jílovém u Prahy a ve Zbraslavicích na Kutnohorsku.

Ve filmu se objevují jak herci, tak i amatéři a jen sami můžete posoudit, zda se dají rozpoznat. Já rozdíly neviděla.

Člověk, který se příliš často dívá na televizi, by si mohl říci, že je snímek místy podobný Troškově Slunci, senu...

Ano, takové momenty tam jsou, například momentka, kdy chlapi v hospodě asi pět minut řeší problém, z jaké části republiky se jim přijede předvést striptérka.

Ovšem, na druhou stranu oproti Troškovi byly u Krause dialogy reálné, syrové a přesto vyvolaly úsměv či porozumění u nejednoho diváka.

Režijní debut Jana Krause mě jen usvědčil v tom, že se český film o české vsi dá udělat přeci jen jinak než s panem farářem, Cecilkou a tlustou rodinkou Škopkovejch z Hoštic. Film má i své slabší chvilky, ovšem paradoxem je, že i když byl film diváky nenavštěvován a kritikou označen za neuměleckou slátaninu, byl vybrán kritiky časopisu Variety do přehlídky nejlepších evropských filmů.

I hudba ve filmu měla svoje významná místa, ovšem bylo jí minimálně, což bych vytkla jako jednu z mála věcí. Třeba to byl záměr, kdo ví, avšak v momentech (např. výstup striptérky) už jste o tu hudbu doslova prosili. Možná to byl pokus o pravdivější podání momentální situace.

Jiný snímek, který stojí alespon za zmínku, nese název Rozsovy písně (Madarsko, Itálie), promítal se v soutěžní sekci. Příběh, jenž byl inspirován skutečnými událostmi, se odehrává v Budapešti roku 1944. Židé se ukrývají před nacisty v domě operního zpěváka Imra Rozsy. V domě je několik rodin a postupně mezi nimi začínají vznikat určité vztahy, které během příběhu vystupují napovrch.

Je to vlastně válka sledovaná dvěma páry očí. A to otce a syna, který dospívá a teprve přichází na věci, které je pro život důležité znát.

Rozsovy písně patří podobně jako Schindlerův seznam či Pianista, k filmovým příběhům o přežití, které v sobe vždy tají nějaké to "překvápko", které se nesluší divákům předem prozrazovat.

No, já vám to také nepovím, musíte se jít podívat sami a budete se divit, jaký má příběh spád.

Drama nepředstavuje válku z pohledu ublížených obětí, důležitější je jejich vůle k odporu proti nacismu.

Film je prvním "pokusem" Andora Szilágye a můžu říci, že to bylo štastné vykročení do světa filmu, krok sice ještě trochu nejistý, ale časem dostane opravdový šmrnc.