Tehdy mi vadila cena, dnes je to termín vybudování D 47, který má býti, podle pana Šimonovského, ještě o rok kratší. Absurdní! Další sliby naivním Moravanům. Pan ministr by neměl opustit jen své křeslo, ale především vrátit školné.

Ta silnice je přece pořád stejně dlouhá, jen čas je jaksi kratší. Budu se upřímně těšit na tento den, doufám, že se jej také dožiji. Nevěřím mu stejně jako jeho socialistickým loupežníkům ve vládě.

Jsou tam titíž lidé, kteří hlasovali pro smlouvu s konsorciem Housing & Construction. Obávám se však ještě jiné, daleko podstatnější věci, totiž pověsti České republiky.

Země, která se tváří jako otevřená a mění své zákony, či usnesení vlád podle podle toho, jak se mění její politické reprezentace, to je skutečně síla.

Parlament, který opět vyvlastňuje soukromé pozemky, jako v případě plzeňského obchvatu, omezuje mediální prostředí a udržuje nelegitimní obchodování s byty, je neštěstím tohoto lidu.

Včetně jeho drzosti zadlužovat budoucí generace nepřípustným deficitem veřejných rozpočtů.

Základní změna ekonomická, nebo dokonce společenská, však ani po připojení Ostravska na evropskou dálniční nenastane.

Tu musíme "postavit" v sobě, každý sám, a společně s těmi, kteří zde chtějí nebo musejí žít, obnovit hospodářský růst a zdravé podnikatelské prostředí.

Vláda by nám mohla pomoci, kdyby nám vytvořila takový rámec, jaký si tato komunisty vydrancovaná oblast zaslouží.

Parlament se může zamyslet, v čele s našimi moravskoslezskými poslanci a senátory, zda by kraj mohl fungovat jako zvláštní hospodářská zóna, s individuálním režimem, daněmi a podporou státu v oblasti podnikání.

Nic by to v podstatě nestálo . Naše regionální vláda, pan hejtman s radou kraje, se bohužel již několik let zabývají inventurou majetku státu a bývalých okresů, a řídí s poloprázdnou pokladnou jejich činnost. Neumějí využít svého mandátu, včetně své zákonodárné inicativy.

Když měli rozhodnout o ochraně města Krnova před povodněmi, našli si řadu důvodů, proč tak nemohou učinit sami. Lidé jim nevěří.

Tento virtuální stát, ve kterém spolu se svými spoluobčany žiji a sem tam se po nasazení botičky na svůj automobil přesvědčím, že také reálně existuje, ve mně vyvolává obavu, zda mám se svými dětmi využít první příležitosti po vstupu do Evropské unie a utéci z Ostravy hned.