15. 8. 2002
Monitor Jana Paula: Byl jsem v zakázaném pásmuPraha 15. 8. 2002, 4 hodiny ráno - Kdykoliv mám vyjádřit verbálně silný zážitek, zakouším pocit bezmoci, který vrhá fragmenty představovaných slov zpět do hlubiny niterných vzpomínek. Po vypjatém a mimořádném zážitku cítím se být vždy opuštěn vším, co by mi jen trochu pomohlo rekonstruovat prožité události. Když jsem dnes kolem jedné hodiny ranní vstoupil do míst které důvěrně znám nejen osobně, ale během posledních dnů i zprostředkovaně skrze média, zmocnil se mě podivný pocit, který jsem byl schopen jen obtížně identifikovat. Ocitnul jsem se sám a jen se svým synem v zakázaném pásmu, kam v současné době až na výjimky nevstoupí lidská noha. Místa, kde jindy a za jiných okolností korzují davy turistů a vzdáleně sem doléhá hluk velkoměsta byla zcela pohlcena tichem, vodou a tmou. |
Auto jsem zaparkoval bez problémů na Újezdě v ulici Rošických a byl jsem rozhodnut dostat se do míst, která jsou hluboko za policejními zátarasy. Ulice na Újezdě směrem na Malostranské náměstí byla vylidněná a jen místy se v ní trousily hloučky lidí. Bez problémů jsem vstoupil do Karmelitské ulice a hledal místo, kterým bych se mohl dostat k řece. Všude bylo naprosté ticho, postranní uličky mlčky hlídala policie a jediný otevřený podnik byl U malého Glena, před kterým na ulici posedávaly desítky mladých a přiopilých lidí. Do "zakázaného pásma" jsem vstoupil Harantovou ulicí a nutno říci, že mi k tomu pomohla zcela náhodná nepozornost strážníka. Během chvilky jsem se ocitnul za hranicí, která oddělovala svět lidí od mrtvého města. Maltézské náměstí bylo potopeno vodou, kterou jsme po kolena přebrodili k vinárně U malířů. Vybavil jsem si vzpomínky na pondělní noc, kdy se těmito místy prodíraly davy zvědavců a mezi nimi se lidé snažili pytli s pískem ochránit vchody a okna před stoupající Vltavou. Nyní už byla tu a stáli jsme v ní, mezi torzy opuštěných a vylidněných domů. Zažívali jsme onen příběh na pokračování, který napsal sám život a jeho nepředvídané okolnosti. Také Saská ulička už byla zcela zatopena, a tak jsme se na Karlův most dostali jindy přecpanou Mosteckou ulicí. Pod malostranskou mosteckou věží, která majestátně čněla do výšky, bylo také všechno pod vodou. Prožívali jsme skutečně rozechvělé pocity účastníků nějaké virtuální hry nebo sci-fi filmu a jen s obtížemi jsme si uvědomovali že to není sen, ale skutečnost naprosto mimořádná a v rámci našeho krátkého života zřejmě velmi ojedinělá. Myslel jsem na všechny ty lidi, kteří nejsou ve svých bytech, a v tom nesmírném prázdnu a tichu jsem pociťoval přímo existenciální opuštěnost. Uvědomuji si, že zprostředkovat důvěryhodně tento zážitek druhým je velmi obtížné. Za zatopenými okny domů nesvítilo žádné světlo, prostor za zdmi nebyl definován životem a jen tu a tam vrzaly pod náporem vody otevřené okenice a vzdáleně byl slyšet hukot řeky. Ve slepém rameni zcela zatopené Čertovky stála temně lesknoucí se voda v přízračném klidu a místa, která jsem v pondělí pod Karlovým mostem ještě procházel, se z hladiny obnažovala jen v úrovni oken prvního patra. Stále jsem zakoušel jistý pocit vnitřní nevolnosti, neboť bytostně cítíte všechnu tu beznaděj ze zmařené lidské snahy čelit nepřízni osudu. Všechen ten pot dobrovolníků, kteří kladli pečlivě pytle s pískem na zápraží domů, zůstal alespoň v tyto okamžiky pod hladinou. Emocionálně jsme nyní uvnitř samého dění, ke kterému se upíná mediální pozornost celého světa, jen rozum nechce racionálně propojit nemožné s nevyhnutelným. Velkopřevorské náměstí a Dražického náměstí jsou pod vodou. Pod vodou je i Míšeňská ulice, kde jsem si ještě minulý týden dával kávu ve zdejší vinotéce. Jaká to nepatřičnost pít kafe tam, kde se pije pouze víno, jaká to nepatřičnost být nyní osobně v těchto místech, která odpoledne spatřil jen prezident Havel a lidé, kteří tu mají co do činění. Zatopena je ulice U lužického semináře, Hroznová a celá Kampa. Bufet U Brunclíka, kde jsem ještě v pondělí fotil postávající prochladlé dobrovolníky, jak si kupují občerstvení, je zatopený až po oblouk dveří stejně tak, jako mediálně známá dvorana čínské restaurace. Pod vodou nekompromisně zmizela všechna ta civilizační reklamní a kýčovitá lákadla. Ostatní znáte z televize, s tím rozdílem, že nyní si to všechno zakoušíme zcela sami, nerušeně a pohodlně jako osamělí čumilové, sbírající materiál pro reportáž Britských listů. Alespoň zde už nikomu nepřekážíme, když nemůžeme být jinak užiteční. Nechávám se jako důkaz že jsem tu byl fotografovat na konci schodů vedoucích na Kampu a patom jsme prošli až do půlky Karlova mostu k oné těžké technice, jak o ní hrdě mluvil ministr vnitra. Muž, který stroj obsluhoval, zvedl rameno lžíce nad okraj mostu jakoby tušil, že ho chci fotografovat. Ještě další snímek hasičů, kteří v té depresivní atmosféře slouží až do rána. Nikdo mě nepráskl, nikdo se nás neptal, kde se tu bereme, byli unavení a lhostejní. Podívali jsme se na Vltavu, která prý již pomalu klesá a po třech hodinách strávených v místech, kam se v těchto dnech jen málokdo dostane, jsme opouštěli ona tajemná a mystická místa. Zde, v centru starobylé Prahy skutečně vnímáme její genium loci, v této situaci možná ještě inenzivněji, než kdykoliv před tím. To jediné a významné, co jsme tu po celou dobu měli, byla vyprázdněná architektura, kterou paradoxně teprve v odlidštěném měřítku skutečně cítíte. Až se do těchto míst opět vrátí život, bude to zase tak jako dřív. Všichni budou spokojeni, neboť naleznou svá důvěrná zákoutí a místa vzpomínek. Ujistí se o správnosti věcí, naleznou jistotu do té doby, než zase přijde voda. Kladu si zde v tomto tichu mnoho otázek a ve svém rouhačství nevím co je správné. Vím ale, že i přes všechny ty neradostné souvislosti a příčinné důvody mého pobytu zde, jsem mnohem bohatší. Ano, i přesto, že můj dům nebyl vytopen a že jsem díky tomu mohl být zde, na tomto místě. |