16. 8. 2002
Ani katastrofální záplavy netrvají věčněJe skutečně už cosi obludného na přetrvávajícím českém zpravodajství o povodňové situaci v ČR. Aniž by jedinec byl této katastrofě třeba i jen zdálky přítomen, drtivá většina českých mediálních "zpravodajců" se náramně činí, aby takový jedinec neunikl stísňujícímu dojmu osobní přítomnosti - prostě jako kdyby se sám topil nebo byl zaplavován. Sem tam sice i nesměle zazní slova útěchy, ale přitom jako by se všeobecně zapomínalo na to, čemu se říká naděje. Místo toho se naopak jako kafemlejnek začínají omílat sliby o tom, jak jiné státy a zejména Evropská unie Česku z jeho tíživé povodňové situaci masivně finančně pomůžou. Skoro nic se ale pořád neříká o tom nejdůležitějším - o tom že kvalita nápravy musí vycházet především z konkrétních tuzemských občanů. Z jejich vůle, odhodlanosti, nezdolnosti a víry - tedy z toho, co je psychologicky dobře známé jako vnitřní síla každého jedince.
|
Anglická spisovatelka Kathleen Winsorová ve své rozsáhlé románové fresce z Anglie 17. století Věčná Ambra poměrně přesně popisuje také dobu kolem zničujícího požáru Londýna v září roku 1666, při němž téměř celé toto sídelní královské město lehlo popelem. Také tehdy k němu spěchali tisíce lidí (většinou pěšky!), aby se na ten požár podívali, a také zda se mu dá ještě pomoci. Přestože ten požár byl tak obrovský a zkáza tak rozsáhlá a strašná, že se to vše zdálo být jakoby podivně neskutečné, autorka dál popisuje, jak Londýňané (bez masivní cizí podpory a přes silný obecný pesimismus!) sami a ještě v hořících troskách začali své město budovat znovu. Tehdejší tamní král Karel II. a městská rada také ihned začali rýsovat přesné kontury svého nového Londýna a na troskách původně dřevěné a přelidněné londýnské městské části City pak vyrostlo zbrusu nové City. To City, které se postupně stalo jedním z nejmocnějších finančních center celého světa, jímž je dodnes. Ačkoli autorka tento román psala ještě v letech II. světové války a chtěla tím nejen britské veřejnosti, ale i celému světu nejspíš říci, že její země se nepokoří a přetrvá i po tehdy celosvětovém válečném šílenství, nelze pochybovat o tom, že takové poselství má trvalou platnost. Především totiž toho hodně říká právě o naději a o síle lidské víry ve vlastní schopnosti. Tedy i o tom, že žádná katastrofa netrvá věčně. Pokud ovšem před ní člověk nechce sám kapitulovat, nebo pokud jenom nečeká, až ji za něj "vyřeší" někdo jiný . Jenomže o tom zřejmě naprostá většina současných českých medií a jejich "zpravodajci" vůbec nic nevědí. |