Michel Foucault (1926-1984), profesor na College de France v Paříži, jeden z nejvýznamnějších, nejznámějších a také nejdiskutovanějších francouzských historiků a filozofů druhé poloviny 20.století, autor pronikavých analýz vztahů mezi věděním, mocí a touhou, proslulý mj. větou o brzkém konci člověka , definuje heterotopie (na rozdíl od utopie) reálnými místy, situovanými ale mimo společenskou normalitu, třebaže jednoznačně lokalizovanými. Ty se mohou dotýkat míst aktivního života (kasárna, psychiatrická léčebna, věznice, nevěstinec, klášter, starobinec, zdravotnické středisko), ale i lokalit zakonzervovaných (hradní ruina, zámek, muzeum, památník či pomník, mrtvý kostel sloužící jinému účelu, hřbitov, atd.).

Heterotopie "jinakosti" je prostě pevnou součástí naší kultury. Úrovní vztahů k jednotlivým jejím typům se dá měřit i civilizační úroveň dané společnosti. Té vyspělé a humánní nebude lhostejný stav domovů pro staré spoluobčany stejně tak, jako péče o památky a kulturní "jinakosti" s neopakovatelným geniem loci (např. parky). Ale charakterizuje ji i vytváření nových heterotopií, a to nejen z hlediska rozhodnutí o jejich toposu (místa umístění). A mezi takové patří i Petřín, jehož genius loci je spojen s romantismem, se symboly technické vybavenosti národa (Petřínská rozhledna, lanová dráha), ale i vědou (hvězdárna) atd. Jde tedy o toposy veskrze pozitivní a Petřín jako celek lze nazvat pozitivní heterotopií, jinakostí oproti běžnému, každodennímu životu okolo něj.

Erwin Panowsky (1892-1968), německo-americký historik umění, jenž v roce 1933 emigroval před nacizmem do USA, svého času napsal, že humanista odmítá autoritu, ale respektuje tradici. A nejen to, on ji považuje za něco skutečného a objektivního, co musí být studováno, a bude-li toho zapotřebí, také znovunastoleno. A ejhle! Autority se nám po listopadu 89 vyměnily. Ale jaké vlastně jsou ty nové, podíváme-li se na ně prizmatem humanisty E.Panowskyho? Naši zastánci památníku obětem komunismu na Petříně nerespektují pozitivní tradici toposu a chtějí do něho implantovat negativní vzpomínku jako novou heterotopii.

Historie je krutá. Někdy se prostě v lokalitě pozitivní heterotopie vytvoří topos (např.koncentrační tábor) a po skončení hrůz se toto místo stane negativní heterotopií (památníkem) v pozitivním toposu se starobylou tradicí. Příkladem může být cesta z Litoměřic na Máchův Radobýl, kam se chodí jako na pražský Petřín. Pokud půjdete po pohodlné okresní silnici s myšlenkami na romantismus, vytrhne vás cestou krematorium bývalého koncentračního tábora Richard (podzemní nacistické továrny), dnes ve správě Památníku Terezín. Není to příjemné, ale tohle je realita (ne utopie) s kterou se už nedá nic dělat, protože tento střet vytvořila sama dějinná událost. Otřesný zážitek vám ještě umocní sousoší Jiřího Sozanského Memento mori v jeho areálu z roku 1992. Kdo jde tudy za Máchou, zavírá v těchto místech oči i přesto, že každý humanista musí ctít obě tradice a nějak se s tímto kontrastem vyrovnat. Jenomže proč si máme podobné toposy s protichůdnými hetrotopiemi vyrábět sami sobě, zcela dobrovolně a ještě to dokonce pokládat za tvůrčí čin?

Humanista odmítá autoritu a ctí tradici. Proto si dovolím tvrdit, že našim autoritám podporujícím památník obětem komunismu na Petříně se kdesi v egocentrismu vytratila docela obyčejná láska. Z hlediska druhé části definice - ctít tradici - pak musím vyslovit tomuto památníku na Petříně zásadní NE !!!