Budoucnost dvacátého století a jeho děsivé možnosti předpověděly především dvě zásadní díla: Orwellův román 1984 (který poprvé vyšel v roce 1949) a Konec civilizace Aldouse Huxleyho (1939).

Orwellovo dílo předpovědělo vznik informační technologie, která v tomto románu umožnila absolutní centralizaci života v totalitním systému a likvidaci soukromí totální kontrolou úřadů nad občany. Huxleyho Konec civilizace naproti tomu předpověděl druhou velkou technologickou revoluci, totiž vznik biotechnologie. Lidé se rodili ve zkumavce, dostávali látku "soma", která je automaticky učinila šťastnými, chování se jim měnilo neustálým podprahovým opakováním a když to nefungovalo, tedy umělými hormony.

Nyní, o půl století později, je zjevné, že zatímco politické předpovědi těchto knih se nesplnily, jejich technologické předpovědi byly pozoruhodně přesné. Technologie se nestala nástrojem centralizace a autokracie, ale naopak demokratizace přístupu k informacím a decentralizace politiky. Nevznikl Velký bratr, naopak byly vlády donuceny začít zveřejňovat více informací než dosud.

Rozložil se komunismus a lidé právem poukazovali, že to má souvislost i se vznikající technologickou revolucí. Totalitní režim závisel na informačním monopolu a bez něho nemohl dál existovat.

Mnoho technik, které předpověděl Huxley, už nyní existuje, anebo jsou na horizontu: oplodňování ve zkumavce, náhradní mateřství, psychotropní drogy a genetické inženýrství pro výrobu dětí. A tato vlna nových vynálezů teprve sotva začala.

Huxleyův Konec civilizace se mi vždy zdál jemnější a zajímavější, píše dále autor: na rozdíl od knihy 1984 není v ní popisované zlo tak zjevné: konec konců líčí Huxley svět, kde všichni dostanou to, co chtějí. V tomto světě byly nemoci a sociální konflikty odstraněny, neexistuje deprese, šílenství, samota, sex je příjemný a je k dispozici okamžitě každému. Nikdo už nebere vážně náboženství, nikdo není introspektivní, nikdo nemá nesplněná přání, nikdo nečte Shakespeara. Nikomu (kromě hlavního hrdiny knihy) to neschází, všichni jsou zdraví a šťastní.

Cílem Fukuyamovy knihy je argumentovat, že Huxley měl pravdu a že nejvýznamnější hrozbou, kterou tvoří současná biotechnologie, je to, že biotechnologie pozmění lidskou přirozenost a posune lidstvo do "posthumánní" etapy historie. Přitom dosavadní lidská přirozenost, spolu s náboženstvím, definuje základní hodnoty lidstva. Technologie, která dokáže přeměnit lidskou přirozenost, bude mít neblahý dopad i na uspořádání lidské společnosti, tedy i na demokracii a podstatu politiky.

Je možné, že se ještě ukáže, že vliv biotechnologie na lidský život bude buď zcela pozitivní, anebo neškodný, připouští autor. Jenže důvodem, proč je biotechnologie nebezpečím, je to, že na rozdíl od jiných vědeckých objevů není považována za vyloženě škodlivou, ale za směsici pozitivních a negativních jevů. Jaderná technologie byla od samého začátku považována za nebezpečnou, a tak byla podrobena přísné regulaci. Zjevné hrozby nejsou příliš nebezpečné, protože si jich člověk všimne a činí proti nim opatření. Horší je to s vynálezy, které jsou prospěšné, ale mohou i škodit.

Lékařská technologie nám nabízí v mnoha ohledem smlouvu s ďáblem: delší život, ale s omezenou mentální kapacitou, život bez deprese, ale také bez tvůrčího ducha.

Autor varuje před těmito třemi možnými scénáři:

1. V důsledku pokroku v neurofarmakologii zjistí psychologové, že je lidská osobnost daleko tvárnější, než si dosud mysleli. V budoucnosti budou moci farmaceutické společnosti přesně vyrábět léky geneticky na míru jednotlivých lidí a minimalizovat vedlejší účinky. Tak budou moci pozměňovat jejich letoru: ve středu budete moci mít jednu osobnost, ve čtvrtek jinou.

2. Pokrok ve výzkumu kmenových buněk povede k tomu, že vědci budou schopni regenerovat jakoukoliv tělesnou tkáň, takže se průměrná délka života zvedne o hodně nad 100 let. Problém ovšem je, že vám bude sice možno vyměnit srdce nebo játra, ale stárnutí má celou řadu jemných aspektů, které biologický průmysl nebude umět odstranit. Starší lidé se stávají mentálně rigidnějšími, přestávají být sexuálně atraktivní a stále touží po mladších partnerech. Budou odmítat jít z cesty svým vnoučatům, pravnoučatům a prapravnoučatům.

3. Bohatí lidé začnou systematicky podrobovat embrya před implantací do matky genetickým zkouškám, ve snaze optimalizovat děti, jaké se jim mají rodit. Brzo bude poznat, z jakého společenského prostředí člověk pochází, podle toho, jak vypadá: je-li krásný a inteligentní, bude to znamenat, že je bohatý. Žáci začnou podezřívat, že spolužáci, kterým učení nejde, vlastně nejsou geneticky dostatečně lidmi. A tomu tak skutečně bude...

V tomto světě člověk přijde o duši...