Zbytečky lidství, které snad mohly v Čechách v normalizačním dvacetiletí přežít, pak brutální silou rozdrtil gruenderský kapitalismus, který v očích většiny potvrdil to, co se už naučili za Husáka: totiž, že jediné, co platí, je vlastní sobecký zájem, případně zájem vlastní rodiny, a nejlépe se přežije ignorováním slabých a poklonkováním mocných.

Tyto tendence se v českých médiích projevují systematicky a neustále - možná si to tak lidé v Čechách skutečně přejí a myslí. Dejte do titulku článku v Britských listech výraz "lidská práva" - většina čtenářů se mu vyhne obloukem. "Nás se lidská práva přece netýkají. My se chováme poslušně, tak jako společenská většina, a tak se nestane, že by nás zmlátili na policii anebo šikanovali na úřadě. A pokud se skutečně staneme terčem úřední šikany, nemá přece smyslu se proti tomu bouřit a dožadovat se nějakých občanských práv - daleko efektivnější je přinést vedoucímu dotyčného úřadu obálku s nějakou tou tisícovkou..."

Doslova obscénním způsobem se tato otrocká mentalita, v jejímž rámci poklonkujeme mocným a ignorujeme slabé, projevila v tom, jak české sdělovací prostředky referují v posledních týdnech o válce v Afghánistánu. Psali jsme už opakovaně v Britských listech, jak obrovský rozdíl vládne mezi postojem dobrých západních a českých sdělovacích prostředků. České televize a většina českého tisku lezou po celou dobu této války kamsi Američanům - prezentují české veřejnosti nekritickou proamerickou propagandu. V Čechách přece záleží jen na názoru Američanů (tedy, na tom, co si představujeme, že je jejich názor) - ostatní, třeba obyčejné lidi v Afghánistánu, vem čert. Postoj dobrých západních sdělovacích prostředků je ale jiný - po celou dobu války se seriózní západní média snaží o kritický, analytický odstup k útokům na Afghánistán a - hlavně - se celou dobu ptají, co se stane a jak to dopadne s obyčejnými lidmi v této nešťastné zemi. To lidi v České republice, zdá se, nezajímá. Chybí jim docela obyčejná lidskost.

I tohle má, zdá se mi, hluboké komunistické kořeny. Vzpomínám na atentát, k němuž došlo v sedmdesátých letech na izraelský sportovní tým na olympijských hrách v Mnichově. Celý svět se lidsky ustrnul nad osudem vrcholových sportovců, kteří tam byli povražděni. Češi? Jak tehdy konstatoval reportér Československé televize, český olympijský tým "využil přerušení olympijských her, aby dál systematicky trénoval" a získal tím posléze výhodu nad soupeři.

Nemá asi příliš mnoho smyslu opakovaně se zabývat primitivismy Martina Komárka, které publikuje v Mladé frontě Dnes s předstíráním, že jsou to novinové komentáře. Jeho výroky v MFD 20. listopadu jsou však symptomatické: "Západ vítězí na celé čáře, ba je silnější než dřív. Světová koalice proti terorismu přivedla pod jednu vlajku dříve nesmiřitelné nepřátele." Je to tak jednoduché, viďte, když se na všechno díváme jen prizmatem pochlebování mocným. (Nelze říci, že je náš pohled totožný s pohledem mocných, ti musejí - mají-li být schopni vládnout - mít strukturovaný, kritický, složitý postoj ke skutečnosti. Zjednodušený, oslavný, černobílý postoj stačí ale nám, otrokům, kteří o ničem nerozhodujeme - jen pochlebujeme...)

V minulých dnech vznikla na Západě dosti ostrá kontroverze mezi Spojenými státy a Velkou Británií ohledně toho, co se po ústupu Talibánu má stát v Afghánistánu a jak zajistit efektivní šíření humanitární pomoci. Britové a jejich evropští spojenci chtějí do Afghánistánu vyslat dočasně vojska, aby pomohla s distribucí humanitární pomoci, Američané nemají zájem. Britské sdělovací prostředky se dotazují: Co teď bude s obyčejnými lidmi v Afghánistánu? V českých médiích zůstává tato kontroverze v podstatě nereflektována. "Nás to nezajímá, my pochlebujeme mocným, a tak jsme v suchu. Co je nám do nějakých žebráků."

Na jaře roku 1996 jsem se zašel podívat do multiplexu Háje na Svěrákův film Kolja. I když jsem tam dorazil asi půl hodiny před začátkem představení, stal jsem se obětí scény, která mi připadla pro to všechno, co tady popisuju, dost symptomatická.

Podobně jako v multiplexech, které znám ze Západu, byla u vchodu do kina celá řada pokladen na vstupenky. Na rozdíl od Západu však byly kukaně prázdné - jen v jedné z jich seděla jediná pokladní a před ní se táhla k východu z kina obrovská fronta. Přistoupil jsem k jejímu okénku a snažil jsem se ji přimět, aby vedení kina otevřelo i další kasy. Nebylo to možné. "Nemám tady telefon. Nedá se nic dělat." Naléhal jsem intenzivně - lidi už zmeškali začátek filmu - ale nikdo z čekajících se ke mně nepřidal. Kdyby fronta rebelovala ve větším počtu, kino by muselo otevřít další kasy. Čekající však mlčeli a dívali se radši nepřítomně jinam.

Avšak když se moje místo ve frontě přiblížilo k pokladně, začali za mnou chodit jednotlivci z konce fronty a prosili mě, individuálně, za sebe: "Nepustil byste nás před sebe?" Pochlebování "mocným".