Jednoho večera v srpnu 1942, když zasedl Adolf Hitler se svými spolupracovníky k večeři, zamyslel se nad tím, jak bude svět vypadat po německém vítězství. Je možné, že by jeho impérium skutečně přežilo? Byl si jist, že tomu tak bude: "Lidé mi někdy říkají: 'Dávejte si pozor! Budete muset zápolit s dvaceti lety partyzánské války!' Už se na to těším! ... Německo zůstane ve stavu trvalé bdělosti."

Tato poznámka, kterou najdete v Hitlerových Řečích u stolu, na mě udělala velký dojem, když jsem ji četl poprvé před patnácti lety (použil jsem ji jako motta pro svůj román Vlast) a od 11. září získala ještě větší rezonanci.

V současnosti hovoří západní vedoucí představitelé o válce proti terorismu, která možná bude trvat padesát let; Hitler odhadoval, že úsilí Třetí říše potlačit terorismus bude trvat dokonce ještě déle: "Možná máme před sebou sto let bojů, pokud je tomu tak, tím lépe - alespoň neusneme!"

Zjevně není příliš velká paralela mezi Hitlerovou definicí terorismu a naší. Očekával hrozbu od těch národů, které si podrobí na východě a kam plánoval vyslat německé osadníky. A jeho policejní metody by byly daleko brutálnější než americké policejní metody: Luftwaffe by zrovna neshazovala burákové máslo a čokoládové tyčinky do svých cílových zón, a Ribbentrop by zcela určitě neusiloval ve dne v noci o obnovení demokratické vlády.

Nicméně mám určitý pocit - jak to vyjádřit delikátně? Že Fuehrer objevil pozoruhodnou věc. Všechny vlády, ať už jsou volené anebo vnucené, usilují ustavičně o maximalizaci své moci - a nikdy není jednodušší to učinit než za války. V Británii, jak si toho povšiml A. J. P. Taylor ve své knize English History 1914 - 1945, vznikl tento proces za první světové války, kdy "si stát poprvé vytvořil moc nad občany, které byla sice trochu v míru uvolněna, ale nikdy nebyla zrušena a za druhé světové války byla zase posílena".

Války proti terorismu jsou ještě zákeřnější, protože nikdy nedojde k jasnému, konkrétnímu vítězství, po němž se vláda vrátí k předválečné svobodě. Konflikt je nekonečný: obyvatelstvo musí, jak to - pro vlády atraktivně - definoval Hitler, navždy "zůstat ve stavu trvalé bdělosti". Stanou-li se zákonem nyní nově navrhované vládní pravomoci pro zatýkání a umísťování osob do vazby, pro odposlouchávání a pro potlačování svobod, můžeme si být absolutně jisti, že práva, která nám jsou nyní odebírána, nebudou nikdy obnovena. To je poučením nejen z let 1914 a 1939, ale i z roku 1911 (kdy byl v Británii zaveden Zákon o státním tajemství) a z roku 1974 (ky byl zaveden v Británii Zákon o prevenci proti terorismu).

Všechno se to nyní děje v situaci, která je možná bodem obratu v lidské historii. Jednou z nejúspěšnějších zbraní afghánské války je věc, která se jmenuje Predator UAV (unmanned aerial vehicle, letadlo bez posádky). Používá ji nikoliv americká armáda, ale CIA. Toto letadlo, ozbrojené raketami a bez pilota, létá tiše a pomalu nepřátelským leteckým prostorem a odesílá záběry zpět vrchnímu velení na Floridě a do ústředí CIA ve Virginii.

Právě Predator vyfotografoval během prvního večera války automobil mully Omara, když v něm prchal z Kábulu (fotografie poznávací značky tohoto automobilu byly posléze shazovány na postavení Talibánu jako součást americké psychologické války). Byl to také Predator, který minulý týden sledoval zástupce Osamy bin Ladena, Muhammada Atefa, do hotelu, kde se Atef setkal s vedením organizace al Qaeda. Činitelé CIA se dívali na ty záběry, počkali, až všichni budou uvnitř, a pak zavolali tři letouny F-15, aby hotel zničily.

Nejde nám zde o likvidaci pana Atefa a jeho kolegů, pro něž bude asi jen málo lidí plakat, ale o sofistikovanou americkou technologii, jíž je Predator jen jedním příkladem. Absolutně dokonalé sledování a odposlech, schopnost odposlouchávat všechny hovory satelitním telefonem (a na Západě také všechny hovory mobilním telefonem), infračervené kamery, hlasová a obrazová identifikace prostřednictvím počítačů, téměř okamžitý přístup k archivním datům - ať se děje v Afghánistánu cokoliv, není to vůbec válka takového druhu, na kterou jsme zvyklí. Všichni komentátoři této války - a píšu jako člověk, který ji podporuje - ji interpretovali chybně. Na této válce není děsivé, že by do ní mohli být Američané zataženi na dlouhá léta jako do Vietnamu - je na ní děsivé, s jakou lehkostí - téměř s pohrdáním - v této válce Američané vítězí.

A to, co se dá udělat na bojišti, se dá stejně efektivně učinit na domácí frontě. Nepředstavuji si, že britský ministr vnitra nařídí, aby letadla typu Predator létala podél britských dálnic (i když všechno je možné), avšak chci poukázat na to, že tyto nové technologie mají potenciál zlikvidovat lidské soukromí a že vláda má nyní v úmyslu využít této situace pod rouškou boje proti terorismu.

Například navrhované mimořádné zákony donutí poskytovatele internetových služeb, aby archivovali veškerý internetový provoz svých zákazníků, včetně jejich e-mailů, a poskytoval je policie pro trestní i teroristické vyšetřování. Zároveň budou důvěrné záznamy, které nashromáždila jedna pobočka britské vlády k dispozici jiným vyšetřovatelům.

Možná se vám to zdá bezvýznamné. Ale přidejte si k tomu další orwellovské projevy moderního života (testování na DNA, průmyslovou televizi skoro ve všech ulicích, počítačem zpracovávané transakce na úvěrových kartách, tento seznam je zároveň triviální a zároveň děsivý), přidejte si k tomu postupné omezování individuálních svobod, které je charakteristickým rysem života v Británi za posledních 87 let, přidejte si k tomu, nakonec i nyní převažující atmosféru válečné hysterie - a máme recept pro technologickou diktaturu.

Bylo by to zvláštním paradoxem, kdybychom - údajně na obranu nejvyššího západního ideálu osobní svobody - připustili vznik společnosti, v níž by byla osobní svoboda jen na povolení ministerstva vnitra. Avšak taková může být cena naší "permanentní bdělosti".