Talibanská nadvláda byla plna represí, potlačování základních lidských práv a všelijakých jiných nespravedlností. Asi jenom stěží si dovedeme my, Evropané, představit, jakým hrůzám bylo tamní obyvatelstvo vystaveno v posledních zhruba pěti letech. V lidech je tak určitě mnoho nenávisti za příkoří, která plnila jejich každodenní život; nenávisti, která, pokud se jí nechá volný průběh, snadno sklouzne ke zvěrstvům ne nepodobným talibanskému řádění. A to je onen důvod k obavám. Afganistán je země, která za posledních dvacet let nepoznala jiný než-li válečný stav, ve kterém se vše řeší tím nejdrastičtějším způsobem. Oko za oko, zub za zub tam není historickou vzpomínkou na antické řecké právo, nýbrž standardním, nanejvýš aktuálním prostředkem řešení vnitropolitických problémů. Zprávy zahraničních reportérů, majících možnost pozorovat tamní vývoj, jsou toho jasným důkazem. Ve městě Mazar-i-Sharif, jak potvrdila OSN, bylo zavražděno přes sto Pakistánců, bojujících ve službách Talibanu. Vojáci severní aliance nemilosrdně zabíjejí, a následně okrádají, bojovníky, které za sebou nechávají ustupující jednotky Talibanu. Pakistánský vůdce, generál Pervez Musharraf, vyjádřil hluboké obavy nad násilnostmi, které se děly, a dějí, v Kábulu a požádal o "rychlé odzbrojení, jež by předešlo dalším zvěrstvům".

Pro spojence a jejich podporovatele z toho vyplývá naprosto zásadní povinnost: co nejrychleji se pokusit o stabilizaci vnitřní politiky osvobozeného Afganistánu, pokud možno pod záštitou OSN, nebo jiné mezinárodně uznávané organizace. Sám Tony Blair ve středu 14. listopadu zdůraznil, že talibanské jednotky jsou sice na pokraji zhroucení, avšak že to samo o sobě není koncem, nýbrž pokračováním konfliktu. "Humanitární a politické otázky zůstávají nadále vážným problémem," řekl doslova. Co se ale zdá spojencům jako samozřejmost, tedy rychlý příchod silné vlády, které budou "krýt záda" zahraniční pozorovatelé a bezpečnostní jednotky, není pro představitele Afganistánu ani zpola tak jednoznačné. Mluvčí severní aliance, Abdullah Abdullah, se nechal slyšet, že nikdo v Afganistánu nechce, aby kdokoliv ze zahraničí nějak výrazně, pokud vůbec, zasahoval do nové afgánské státní politiky. Problémem ale není pouze neochota. Podobně vážně vyhlíží i nedostatek skutečných vůdců, kteří by byli schopni se ujmout moci a svými schopnostmi a charismatem ukočírovat rozdrobenou afgánskou společnost, jak veřejnou, tak politicko-vojenskou.

Afganistánský konflikt proto bude stát v nejbližší době před dvojím dilematem: jak dostat představitele demokracie do země a kde najít na domácí (afgánské) scéně odpovídající politické veličiny. Cesta na níž se Británie a ostatní spojenecké vlády ocitly je bolestivě strastiplná a její vyústění bude rozhodně stát mnoho nervů a potu. Doufejme jen, že nikoliv mnoho krve.