Honzo, nebudeme předstírat falešné vykání, nač. V Brně, v divadle Husa na provázku máš do 18. listopadu otevřenu novou výstavu, v prostoře tajemné a nádherné, v katakombách divadla. Nyní (1. listopadu 2001) sedíme u počítačů a bavíme se o celém konceptu, který v moravské metropoli divákům nabízíš. Na precizně nařezaných kartonech jsou nalepené reklamní obrázky, které jsi vytrhal z běžně dostupných časopisů. Bez sloganů jsou obrázky (které dáváš do pozoruhodných kombinací) opravdu hloupé, mobilní telefon, který svítí jak nápis INRI na kříži v kostele je toho dokladem nejvýmluvnějším. Nemáš strach z toho, že sám jsi konzumentem?
No, to je sugestivní otázka, která provokuje moji skromnost a ta mě lehce manipuluje k tomu, abych odpověděl že ano. Na druhou stranu ale ten koncept není o tom, že jenom já konzument nejsem. Nechci aby výstava působila na lidi jako zdvižený prst, kterým je kárám a moralizuji. Prvotní nápad byl dokonce velmi prozaický. Některé ty reklamní obrázky se mi líbily a tak jsem si je vytrhával a začal schovávat už v první polovině devadesátých let.  O jejich smysluplnějším využití jsem začal uvažovat až před půl rokem, přičemž vlastní koncept se mi začal jasně rýsovat před měsícem, v souvislosti s útokem na N.Y. U zrodu tohoto nápadu ale stály především okolnosti v kterých se ocitám a které mě nutí volit minimální umělecké prostředky, ke komunikaci s divákem. Malovat v klidu obraz je pro mě přepych a komfort, vytrhávat, řezat,lepit a stříhat, si ale mohu dovolit i v rámci svých každodenních povinností a závazků. Je to činnost, od které se dá odejít. Pozitivní na tom je to, že v rámci skromných prostředků, může člověk dojít k velkorysé výpovědi. Chovám se vlastně nanejvýš ekologicky a "nekonzumně", protože hospodárně nakládám s volnou uměleckou formou, ve prospěch určité myšlenkové přehlednosti a kázně. Mám nyní víc času přemýšlet o funkci výtvarného umění, než vykonávat intuitivně výtvarné umění. To první je sice v mé situaci nezbytnost, ale vyhovuje mi protože mám pocit, že umění má ještě šanci se k něčemu vyslovovat Jsem nyní více zaujat myšlenkou a nikoliv procesem vlastní tvorby. Z nouze se snažím udělat ctnost.
Trendovost, módnost, literárnost, konjunkturalita - některé z těchto pojmů přiznáváš na brněnském projektu, hlásíš se k nim. Proč? Nemáš strach z reakcí? Nebojíš se ataků právě proto?
Přiznal jsem jen literárnost a konjunkturalitu. Koncept výstavy vypráví příběh o banalitě, prázdnotě a beznaději, o falešných nadějích a jistotách. Literárnost je zde přítomna ve způsobu, kterým jsem jednotlivé reklamní obrazy vzájemně koncipoval a užil, ale nakonec i v reklamních obrazech jako takových.  Reklama bez příběhu je totiž špatně srozumitelná a v reklamě se vždy něco děje. To je pro mě samozřejmě velice inspirativní, protože mi to vytváří mnoho možností, jak na to reagovat tvořivě. Na jedné fotografii je skupinka mladých dobře oblečených lidí, kteří mají zřejmě obchodní jednání v nějaké výškové budově. Výrazným výtvarným prvkem jsou zde žaluzie, které vlastně podtrhují celkovou iniformitu scény. Do tohoto obrázku jsem vlepil menší, v časopisech několikrát otištěný snímek malé padající postavy z jedné věže WTC. Za tím padajícím úředníkem který z hořící budovy vyskočil jsou také žaluzie, ale v podobě vertikálních linií, jež jsou tvořeny strukturou pláště mrakodrapu. Tady jsem reklamní příběh posunul do absurdního konce, který ale napsal sám život. Skupinka podnikatelů udělala sice dobrý obchod skrze mobilní telefon, ale na jak dlouho?. To je ten kontrast a napětí o které jsem usiloval, vše je relativní. Napadám reklamu jejími prostředky a svým způsobem ji v konfrontaci usvědčuji ze lži. Toto spojení si ale vytvoří až divák, bude-li chtít, bude-li ochoten, nic mu nevnucuji. Nicméně pocit jistoty a bezpečí který reklama vytváří, je jen fikce a to nikoliv až po 11.září. Konjunkturální jsem v tom, že jsem účelově použil notoricky známé obrázky hořících budov a Bin Ládena, jehož tvář může připomínat třeba i Ježíše Krista. Výpověď by byla zřejmá i bez těchto snímků, ale s nimi je razantnější, aktuálnější a ironičtější.
Napadáš reklamu jejími prostředky, reklama je vedle literárnosti i velice prvoplánová. Nemáš strach z krajnosti, kterou vlastním útokem na první signální soustavu diváka můžeš snadno překročit a ocitnout se tak v banalitě, ergo tam, kam onu reklamu (stejně jako média či komunikace) ve velké většině pasuješ? (Vždyť přece chybovat je lidské nepřijímám jako obranu či argument!).
Nemám ten strach. Já jsem si prostě jen zvolil její komunikační jazyk s tím rozdílem, že na rozdíl od reklamy těm lidem nic neslibuji, k ničemu je nemám a to si myslím vytváří ten distanc od spekulace a vytváří míru stupně mého banálního spočinutí v banalitě. Prvoplánovost jsem použil jen jako formu komunikace, na kterou jsou lidé zvyklí a ne jako prostředek k vydírání.  Já nepotřebuji, aby si má dílka někdo koupil, koneckonců si je mohou lidé doma sami vyrobit. Nenabízím dílo od kterého očekávám že se bude nějak líbit a zlepší tím moji finanční situaci, když se prodá. Neaspiruji na prodejce, který nabízí naleštěné zboží. Chtěl jsem diváka oslovit a použil jsem k tomu funkční jazyk, mohu snad být banální tam, kde chci být upřímný a sdělit cosi závažného? Reklama tuto upřímnost nenese, vytvářejí ji týmy profesionálů se zcela zřejmým cílem. Jestliže jsem chtěl něco před diváky simulovat, pak jen větší či menší míru vzájemné blbosti.
Reklamu tedy vytvářejí týmy profíků... Nebudu Ti říkat, jak obecnou a jak známou pravdu jsi vyjevil. Opět se Tě musím ptát na strach. Nemáš strach, že se svou prací s reklamou také staneš profesionálem, že Tě celá reklama se svou falešnou a všude pokřivenou aurou vcucne? Musíš mít nějaké obrané mechanismy, prozraď je!
Obranné mechanismy? Jsem skeptický ke všemu, co mě nepřesvědčivě přesvědčuje o jediné možné správnosti mého rozhodnutí. Jsem alergický na jediná možná správná řešení, nemám rád davové psychózy, rozhodné kroky a nekriticky zapálené snaživce. Nezajímají mě velikášsky presentované myšlenky, hrdinské skutky, žvásty o svobodě a demokracii. Nechodím demonstrovat, nevěřím státním institucím, nelyžuji, mám rád čínskou kuchyni, nepiji alkohol. Chodím spát pozdě, vstávám pozdě. Myslím že bych byl schopen vymyslet levně skvělé reklamní kampaně, na rozdíl od těch, co za některé stupidity inkasují statisíce. Podobný strach ale vážně nemám, mám různorodý program a tenhle koncept je v rámci mého programu, kde jsem si zcela jasně stanovil svoji roli. Moje role je táhnout za opačný konec lana. A pak, uteču dřív, než by mě něco pohltilo v negativním slova smyslu. Nelpím na ničem, čeho bych se měl snad stát součástí, ani na umělecké tvorbě, od které kromě jiného také očekávám, že mě musí i bavit Stačí že jsem součástí tohoto světa s jeho klady i zápory, netrpím ale patologickou nedůvěrou, ani falešnou sebedůvěrou. Nemusím nutně dobrovolně do každé žumpy slézt, bohatě mi stačí, když ji cítím a dám si na jejím okraji raději doutníček. Nemyslím si, že bych tím měl být povrchnější.
Tys musel mít docela potíže při a priori odmítání stádního principu (které chápu). Jak se Ti povedlo prolézt Akademií, navíc za komančů?
I když jde o neformální rozhovor, měl by ses myslím držet tématu a ne ho odklánět k mému studiu před rokem 1989. Ale budiž. Na akádě byla relativní volnost, ale ani tam jsem neudržoval žádné výrazné kontakty s profesory, nebo se svou generací. Já jsem tam problémy s tím co jsem chtěl dělat nikdy neměl a můj profesor Paderlík respektoval ty, co měli svůj program. Martin Mainer odléval listy bolševníku do sádry naprosto bez problémů a Vaněčkovi tam na topení půl roku kvetlo zelí, zatímco model se nudil. Nikdy jsem nemaloval v Kladenských železárnách, ani v Zoologické zahradě. Maloval jsem cyklus Maškar a Jirka Kornatovský když přišel na akádu se mě vyjeveně ptal: člověče to se tady smí dělat?
Skoro svobodnější atmosféra, než dnes. Není to jen sentiment? (Mimochodem: sentiment je také fenomén...)
Co není fenomén...sentiment? Určitě ne. Nevzpomínám na dobu studia se slzami v oku, ale ani s odsudkem. Fakt je, že jsme mohli dělat věci jen do určité míry, kterou režim stanovil a monitoroval. Ale Akademie byl svět sám pro sebe, politika se tam dělala jen na oko. Já nevím jak svobodná je dnes na Akademii atmosféra, údajně prý vůbec ne, ale pochybuji o tom.
Proč pochybuješ o možné nesvobodě na AVU dnes? Myslíš, že David a jeho bývalí studenti (nejsou jediní) lžou, když v tomhle smyslu o AVU mluví?
Nepřisuzuji své poznámce žádný význam, ale když už, proč bych nemohl pochybovat? Já nevím jestli Davidovi studenti lžou, ale proč by nemohli lhát? Množina něčeho nebo někoho jehož hodnotu neznám, pro mě není a priori zárukou, že se nejedná o lež a naopak. Já podrobnosti neznám, nemám informace, nezajímá mě co se děje na Akademii. Konkurs jsem tam nedělal, protože ani nemám zájem tam učit, nejsem schopen posoudit jestli jde o osobní zájmové spory a nebo o střet koncepcí. Nevím jak to probíhalo a je mi to jedno, vyslovil jsem jen pochyby o tom, že by na Akademii byla nesvoboda, to je vše.
Proč vlastně fenomény reklamní, komunikační, mediální? Vždyť obnažování okolní povrchnosti a banálnosti se může jevit pouhým alibismem autora-umělce, navíc v čase, kdy vedle instalací, videí a nových tendencí vizuálního umění stále výrazněji sledujeme návraty ke klasické malbě. Nevysvětluj mi zde ony mechanismy z nouze ctnosti, ale ty další důvody!
Já nevím jak se co může jevit. Já jsem a nebo nejsem schopen popsat to, co se jeví mě. Mě se reklama a média jeví jako zajímavé téma, protože tak jako jsou tyto fenomény manipulující protože jsou určující, já mohu zpětně manipulovat s nimi. Mohu jim čelit. Chabě samozřejmě a nezajímavě pro druhé v masovém měřítku, protože nemám kapitál, nemám moc a nakonec ani chuť. Kdybych měl peníze na advokáty, třeba bych i chuť měl, ale není nutné realizovat všechno to, co má člověk v hlavě jako nápad a nebo vizi.  Samozřejmě že těžko uniknu jevům, které se o mě někomu jeví. To, proč jsem zvolil tento koncept výstavy, jsem už popsal a jeví-li se to jako alibismus, prosím, ať je to tak nazýváno, budu-li z alibismu usvědčen. Vzal jsem levně dostupné informace, bez vynaložení velkých prostředků jsem je upravil a vrátil zpět, co je na tom alibistického? S reklamou a médii se mohu vypořádat jednou provždy: nemusím jim prostě věřit. Mě přijde zajímavější, když to dám najevo uměleckou formou. Jedním z dalších konceptů které mám, je třeba shazování letáků nad Prahou. Letadlo není problém pronajmout a vytisknout letáky například s nápisem "Nevěřte reklamě", také ne. Mám v úmyslu autorsky přemalovávat bilboardy, které jsou umístěny v krajině a mnoho dalších nápadů. Proč se o svou nedůvěru nepodělit se svými bratry spoluobčany? Nemám rád slovo nové tendence vizuálního umění, nikdo nezná význam toho, co to je a používá se to jako klišé. Vizualita je obraznost, celý svět je jedna vizualita za druhou, sled nekonečných vizualit. Instalace jsem dělal, občas dělám, ale nevystavuji je, protože jsou tu desítky lepších autorů. Vídeí mám doma plný šuplík a také to nepresentuji, protože kriteria posouzení kvality tohoto typu umění, jsou velmi subjektivní. Já trendy nesleduji, když mohu, tak maluji. Dělám na co mám chuť a co je možné.
Sousloví nové tendence vizuálního umění mi připadá normální, samozřejmě v okamžiku, kdy si je můžeme společnou diskusí určit. Ty se stavíš proti celému tomu sousloví, snad jakoby šlo o něco, nač je dobré vyhlásit džihád. Proč tento přístup?
Stavím se proti tomu, že se nadužívá slovo umění, které má jen simulovat nějaký obsah a hodnotu. Hledejme v diskusi význam slova umění bez toho, abychom ho již předem k něčemu podsouvali. Když něco označíme za slovo umění, ještě to neznamená, že je to umění.V souvislosti s mateřstvím či terorismem se také nemluví o mateřském či teroristickém umění, tak proč by se to mělo dělat v souvislosti s vizualitou jen proto, že vizualita je obraznost. Vizualita je vizualita, do jaké míry je každá vizualita, nebo jen nějaká její část uměním, to musíme sakra zkoumat.To je můj přístup, tak jaký džihád?
Oponuješ bez argumentů, pouze útokem, to se přeci nedělá! Dobře víš, v jakém významu jsem slovo umění užil (kunst, art etc.), nijak to nesouvisí s tím, zda je slovo umění nadužívané či nikoliv. Od doby, kdy se používá akce, video, instalace atd. je myslím přesnější mluvit o vizuálním umění, než o umění výtvarném. Tím se ocitáme na poli druhého fenoménu - tedy na poli komunikace. Jak se zde cítíš, čím tě komunikace přitahuje a čím naopak odpuzuje?
Já si myslím, že otázkou týkající se mých možných pochyb o nesvobodě na Akademii, jsi trochu odběhnul od tématu našeho rozhovoru. Myslel jsem, že se bude týkat především projektu mé výstavy. Dobrá, není tomu tak, ale nehodnoť tedy můj způsob vedení rozhovoru. Reaguji na smysl tvých otázek, ne na to, kdo jsi a co si o tobě myslím, či nemyslím. Pokud jsem smysl otázek nepochopil, musíš mi je položit srozumitelněji a ne mi říkat, co se v rozhovoru dělá a nebo co se nedělá. Komunikujeme a na tomto poli se ocitáme od začátku a nikoliv až nyní. V této souvislosti mě na komunikaci zajímá a přitahuje především možnost svobodně se vyjádřit a odpuzuje mě peskování partnera :-).Umění jako takové, bez rozdílu vymezení na jeho jednotlivé typy, je prostě jednou z forem vzájemné komunikace mezi lidmi a každý druh umění i typ člověka, komunikuje jinou formou. Pravděpodobně tou, která mu nejvíce vyhovuje a které rozumí.
Dobrá, dejme tomu. Namítnu-li, že oponentura bez argumentů se nedělá, pak to nepokládám za peskování, ale právě za svobodnou komunikaci. Svoboda-nesvoboda na AVU: to je možná odběhnutí, ale lépe vést dialog i o těchto věcech, tématech dosti závažných, než monotématicky se bavit stále o Tvém výstavním projektu - který tím nijak neznevažuji. Myslím, že obšírnější debata o více tématech dá o Tobě více informací. Koneckonců jsi angažovaný umělec (opět nikterak pejorativně!) a Tvé názory mají zajímat širší okruh čtenářů. Zkus se ještě vrátit k mé námitce ohledně slova umění, respektive vizuální umění.
Termín vizuální umění jsme samozřejmě převzali z venku, tak jako ostatně řadu věcí. I české výtvarné umění se totiž stává součástí globálního umění, aniž by někdo pořádně tušil, co to je. Operujeme světovostí, ale neznáme ani rozumnou odpověď na otázku proč a ani smysluplnější důvod takové snahy. České umění bylo pro zahraničí zajímavé a přínosné vždycky tím, do jaké míry se vyjadřovalo k naší situaci a jak silně bylo provázáno s naší tradicí. Snahy upravovat náš KUNST k nějakému světovému virtuálnímu měřítku je směšnost, v případě třeba Národní galerie dokonce financovaná státem a posvěcená ministrem kultury. Vytvářet totiž u nás něco, co by turistům připomínalo že znají a nebo mají doma, je plýtvání talentem a energií. Je to taková ta bláhová snaha uměle dokázat že jsme součástí pupku světa, ve skutečnosti až na malé vyjímky po nás "světový pes" ani neštěkne. Je to snad nějaký náš mindrák z toho že jsme tak maličcí, že se musíme chovat podlízavě a male? Tady je spousta kvalitních tvůrců, s naprosto přehledným myšlením a původní tvorbou, jenže rezignují na systém.Ostatní se snaží přizpůsobit globálnímu tlaku, aby byli úspěšní. Já se nezříkám možnosti poučit se venku, to jsme koneckonců dělali vždycky, ale není možné bezmyšlenkovitě přejímat nezažité vzory a modely a vracet je zpátky jako světové umění se značkou Czech made. Nevymysleli jsme impresionismus, ale máme Slavíčka, Radimského a nebo ještě lepšího Miloše Jiránka. Nevymysleli jsme kubismus, ale máme Josefa Čapka, nevymysleli jsme surrealismus, ale naše surrealistická skupina s Karlem Taigem byla přínosná. Nemáme jen salónního blazeovaného Alfonse Muchu, ale i úchvatného a tajemného Maxmiliána Pirnera, naprosto bezkonkurenčního Máchu. Jedním ze silných zdrojů českého umění, který lze bez problému v tradici dohledat a kterým lze obohatit svět, je totiž imaginace a to jsem už třeba u současného výtvarníka Františka Skály. Nesnažit se prosadit své - i když to jde těžko - je v podstatě také o strachu, o strachu vyslovit svůj názor, být svůj. Snažíme se být aktuální papouškováním toho, co řekne všeobecně citovaná autorita. Zmínil jsi videoart, umění akce, instalace, což jsou v podstatě už tradiční formy výtvarného umění. Vizuálním uměním ale může být všechno, díky novým technologiím pak milionkrát modifikované. Tady se trochu bojím samoúčelnosti a proto i používání slova umění. Pro mne umění má nést nějaké sdělení a obsah, mnohé z toho co označujeme za vizuální umění, však nese jen estetickou efektní formu a vytrácí se to důležité PROČ. Stokrát počítačově upravený obraz, detail, fragment, jakkoliv barevně či "vizuálně" transponovaný, je stále týž, pokud autor nezná smysl svého počínání a hledá jen efektní kombinace. Řada výtvarníků je unesena právě tou mnohostí v možnostech, ale umění je uměním právě proto, že vytváří typ, umělec selektuje, nezmnožuje. Slovní obrat nové tendence ve vizuálním umění považuji za paušální, protože znamená nové formy práce s vizualitou, ale nikoliv nové myšlenky, nebo nedej bože dokonce nová témata.
Opravdu nemohou nové formy práce s vizualitou přinášet i nové myšlenky či dokonce nová témata? Nepaušalizuješ? Nemáš strach že budeš unesen reklamou a že se nevrátíš k malování?
Formu vnímám jako způsob zpracování tématu, či obsahu. Bezobsažné formy vrší zase jen další formy. Obsah je nutné formě vtisknout, obávám se, že opačně to není možné. Podle mne každý obsah hledá adekvátní formu vyjádření. Téma se samozřejmě rodí i souběžně s výkonem umělecké činnosti a s formou je vždy v příčinném vztahu. Pochopitelně záleží na výbavě každého umělce, v jaké fázi opustí své dílo a jak je takové dílo přijato odbornou a nakonec i laickou veřejností. Pro mne je malba prima-matérií, nejautentičtější způsob vyjádření a mám k ní velmi pokorný vztah. Malovat pro mne znamená zapojit mnoho smyslů, je to možnost, jak být cele ponořen v tvorbě. Každý malíř v každé generaci, slézá tutéž horu a v malbě nebude nikdy nic dovysloveno definitivně. S každým malířem přicházejí další možnosti, další nové varianty imaginace a proto si nemyslím, že malířství je u konce, že nemá co říci, že nemá schopnost výpovědi k aktuálním problémům světa. Jistě, formální jazyk malby zdá se být vyčerpán, všechno už bylo, jenomže malba má šanci kdykoliv oslovit s každou novou citlivostí svého autora, který jí může vtisknout svoji tvář a neopakovatelnost. Malba vyjeví schopnosti svého tvůrce a jeho kvality jsou v ní čitelné. Malířství potřebuje čas a soustředění, trpělivost a toho všeho já mám velmi málo a proto alternuji v konceptech. Maluji průběžně jak to jde, byť s přestávkami a kdykoliv jsem nucen si odskočit i do jiné tématické oblasti, do jiného způsobu vyjádření, je to pro mě také relaxace a hledání koncentrace. Některou reklamou jsem skutečně unesen, ale ještě víc než vizualita mě upoutává její manipulativní jazyk, protože propracovaným systémem jsem "sledován" a veden ke globální tuposti. Vést tento souboj konceptuálními prostředky je má bláhová posedlost, ale jisté je, že s každým tahem štětce malujícím obraz, činím se více svobodným a nezávislým.
No, jsi skoro takový "nebojsa", nezní to trochu teatrálně "vést souboj"? Je vůbec smyslem umění bojovat? Trochu mi to zavání termínem bojovné umění, či bojující umění.
Kvalitní umění bylo vždycky do určité míry výrazným obranným mechanismem proti konvencím, setrvačnosti a strnulým názorům. Svoji povahou, která je umění dána svobodomyslností umělce, vyvolává nové otázky a překonává staré mýty či pohledy. V tom je význam umění naprosto nezpochybnitelný a tento druh smysluplné lidské činnosti neusiluje pouze o potěšení oka, či pohlazení duše. Umění jako všechno je ale i zneužitelné a zneužitelní a úplatní jsou a byli také umělci. Je možné omezit dopravní špičku, ale nikdy ne kreativitu. Tvořivost je hnacím motorem umění, je to nespoutaná přirozená síla, nezatížená předsudky a trendy.Tvořivý umělec nepotřebuje společenské ocenění, nepotřebuje být celebritou, opičkou, potřebuje podmínky, to je vše. Umělec je odpovědný především za to, že využije všech svých schopností aby vyjádřil to, o čem je přesvědčený, že chce vyjádřit. V tom spočívá tzv. poctivost umělce. Není a nemůže být ale odpovědný za to, jak je jeho umění ve společnosti přijato. Může vypustit obrazně řečeno džina z láhve a přitom nenést odpovědnost za to, co to vyvolá. Je to jeho výhoda a kompenzace za ústrky v nevýhodném světě.
Mám pocit že se trochu stylizuješ... ústrky, nevýhodný svět, nejsou to trochu pseudoromantické představy, související s pozicí umělce na začátku minulého století? Zbavuješ umělce odpovědnosti i za to, chovat se skrze svoji tvorbu morálně?
Citlivý umělec bude vždycky někam "ustrkáván", vždycky bude blbce něčím otravovat a rušit. Vždycky bude nepříjemný, buď se bude moc potit a nebo bude používat příliš červené barvy, v tom nejlepším případě. Vždy bude nepopulární, třeba i nemorální podle potřeby establischmentu, bude napomínán, umravňován a manipulován do přijatelné vzdálenosti od svých názorů. To je zcela přirozené a žádný umělec mající na mysli svobodu svého vyjádření, nemůže žít ve výhodném světě záruk. Dělat umění je prostě o držku, je to věc, která je vidět a slyšet. Umělec který chce žít bezpečně, je naivní idealista. Umělec který chce žít bezpečně, chce být ještě k tomu lidový a televizní bavič, senátor a nebo třeba ještě politik, je kašpar. Systém ovšem potřebuje kašpary, jsou důležití, protože systém se potřebuje bavit, být obrněn proti těm "namyšleným svobodomyslným frajerům", co nás neustále s něčím otravují. Na druhou stranu existuje skrze státní grantovou podporu mnoho institucionalizovaných "nonkonformních" umělců, kteří jsou ovšem nekonformní do výše svých výhod, v globálním kšeftu s uměním.
Je něco z čeho máš skutečně strach? Nijak nemířím k tomu, co vyvolal ve světě teroristický útok na USA...
Podívej, já mám nějakou vlastní představu o smyslu svýho života, nezávislou na Buschovi i Ládenovi, na komkoliv. Došel jsem k ní a možná pro ni i cosi udělal, když už nechci moc zdůrazňovat, že mě mé usilování i něco stálo. Busch - bijec světového terorismu, bojovník za svobodu, Bin Láden - personifikovaný ďábel , to jsou jen nezajímavé zástupné problémy a mediální kauzy. Mně mnohem více přes ulici ohrožuje hloupá a společensky dobře situovaná nula, ztrácející díky karieře veškerou soudnost a jejíž rozmazlené hlučné dětičky, mě díky svému jemnému terorismu často nedovolí dojíst nedělní oběd. Přitom mě se v mém bydlišti zatím líbí a nemám důvod se stěhovat. Moje vlastní a nikým nezprostředkovaná představa o životě je pro mě životně důležitá, nabízí mi platformu, skrze níž si tvořím své postoje a na pozicích postojů pak své názory. Já nevím jestli ty nejlepší, ale ty o kterých si jen trochu myslím, že jsou užitečné. Já se nebudu podřizovat většině a nehodlám se s ní ani ztotožňovat, pokud nebudu sám přesvědčen o tom, že je pro mě vůbec něčím zajímavá. Mám stejné právo na tento vzduch i na tuto zemi, jako mám stejné právo myslet si o ní své. Mám stejné právo být chráněn ve své jinakosti jako ti, kteří se sdružují ve své uniformitě. Odpovědnost je nedělitelná, jsem připraven dodržovat zákony jen tehdy, budu-li mít stejná práva. Ne deklarovaná, ale vynutitelná. Nejsem ovce a budu hájit v rámci možností svůj životní prostor, neboť vnější tlaky které nás omezují, jsou už citelné. Intelektuální tupost, nesnášenlivost, nedostatek odpovědnosti, nedostatek sociálního cítění a nedostatek empatie, to všechno jsou projevy, které začínám pociťovat na vlastní kůži. Humanismus se rozmělnil na milodary. Ano, mám strach, strach z toho, že lidská individualita se stane zbytečným póvlem, něco na co se plive. Ten strach mám. Všichni všude mluví o obětech, o počtu mrtvol, ale hodnota života nikoho nezajímá. Je to pořád dokola...
|
