Každý jedinec má sklony k násilí, které páchá jednak v myšlenkách, jednak skutky a pociťuje někdy více a někdy méně touhu násilí vytvářet a touhu na násilí se dívat. Vidět násilí přitom touží hlavně lidé žijící v hlubokém míru. Ve starověku se lidé kochali pohledem na boj gladiátorů v arénách, dnes se místo toho dívají na akční filmy. To co bylo před mnoha staletími záležitostí jednoho okamžiku si dnes může konzument přehrávat doma na videu několikrát denně. Svět se za staletí v tomto ohledu hnul velmi kupředu. A týká se to i válek. Jestliže byly bitvy někdy otázkou několika desítek mrtvých, za 2. světové války šly ztráty v bitvách do statisíců. Přitom vztah člověka - vojáka k nepříteli byl před staletími daleko více osobní. Při bojích ručními zbraněmi měl bojovník svého soupeře před sebou a viděl jeho smrt v naprosté blízkosti, což vedlo u mnohých bojovníků kolikrát k výčitkám svědomí a vzniklé zlo se snažili nahradit zbožnými skutky. Dnes může bojovník pomocí zbraní hromadného zabíjení usmrtit na vzdálenost několika kilometrů velké množství osob, aniž by s nimi přišel do kontaktu. To co bylo dříve záležitostí osobního střetu a vynaložení vlastní fyzické síly je dnes otázkou stisknutí jediného tlačítka. Tato situace nemohla pochopitelně zůstat bez následků na chování člověka.

Největší nenávist lidí k násilí bývá při dlouhotrvajícím válečném konfliktu, když u žijící populace zubožené válkou převládne po zkušenostech s krveproléváním touha po míru. Naopak v dobách hlubokého míru se připravují válečné operace a vzniká touha po válce. Na začátku všech válek přitom vládne v řadách vojska naprosté nadšení a euforie, touha po pomstě, novém území, zisku či prostý chtíč zabíjet.

Jde o to, že člověk si neváží toho co má a stále touží získat další na úkor jiných. Je to podobné, jako když člověk bydlí v dobře vytopeném a dobře vybaveném bytě, se kterým stále není spokojen a chce do něho další i zcela zbytečné vybavení, elektroniku, zařízení atd. Neváží si prostě toho co má. Lék pro takového člověka je jednoduchý. Vyhodit ho zcela nahého na půl hodiny do patnáctistupňového mrazu. Jedině tam totiž zjistí, o co všechno přišel. A právě k tomu slouží i války, při kterých má lidstvo šanci přijít na to, že šláplo vedle a najít novou cestu jak pokračovat dál a jak žít v míru. Všechno zlé je k něčemu dobré, a jestliže je na válkách něco dobrého, pak je to nalezení tohoto poznání. Před několika lety jsem se díval na jeden dokument o kozácích, kteří někdy kolem roku 1996 bojovali na jihu Ruska. Jeden kozák řekl na kameru věty, které si dodnes přesně pamatuji: "To co je na válce dobré je to, že se v ní lidé ukáží v pravém světle - dobrý člověk bude ještě lepší a ten co za nic nestojí bude ještě horší. V civilním životě je všechno jinak. Můžeš někoho znát tři roky a nevíš co v něm je. Tady je všechno naprosto hned jasné." Podobná slova člověk neslyší každý den. Jsou to slova cenná a pocházejí navíc od muže, pro kterého je již několik let jediným domovem Kalašnikov, který drží v rukou.

V úterý 11. září byly napadeny USA. Televizní zpravodajství okamžitě zprostředkovaly divákům záběry zasažených mrakodrapů a u lidí se začaly projevovat první emoce. Emoce vůbec hrají v násilí obrovskou úlohu. Když si vzpomeneme na reakce z 11. září a několika dnů poté, mohli jsme kolikrát slyšet, číst v tisku nebo na internetu poznámky typu: "Ty Arabové snad nejsou lidi, je to potřeba srovnat se zemí," nebo naopak: "Dobře tak Američanům, patří jim to." Tací lidé jsou skoro stejní jako teroristé, kteří zaútočili na cíle v USA. Stejná "zábava" ohledně sledování zpráv vypukla naplno už při první odvetě USA proti základnám Talibanu.

Mnoho lidí se dívalo 11. a 12. září na televizní zpravodajství, ve kterém mimochodem "vynikala" TV NOVA, spíše jako na akční film. Tento film má ale mnoho výhod - poskytuje skutečné záběry. Akčními filmy otupený jedinec si příliš nepřipouští hranici mezi fikcí a realitou. Dívat se na záběry nárazů letadel do mrakodrapů, lidí vyskakujících z oken a řítících se trosek jsou tak považovány za velmi dobře natočený katastrofický film. Vždyť v mnohých filmech jsou díky trikům některé záběry daleko lepší než ty skutečné z 11. září. Kdyby nebylo akčních filmů, vnímalo by mnoho lidí tuto katastrofu mnohem vážněji a osobněji. A to co jsem nyní napsal v tomto odstavci mi nikdo nevyvrátí. Vzpomínám nyní na události kolem útoků NATO na Jugoslávii. Viděl jsem to samé. Televizní zprávy byly novým žánrem pro spotřebitele, zajímavým akčním filmem, třebaže ukázky trvaly jen několik minut.

A úplně stejné reakce byly po útocích na USA. Znám lidi, kteří se na filmové záběry zachycující tragedii raději nedívali a znám i ty, kteří u nich plakali. Kdybych měl udělat charakteristiku těchto lidí, musel bych konstatovat, že se jednalo většinou o lidi starší, kteří už v životě něco zakusili, museli tvrdě pracovat od dětství, starat se o sourozence a rodiče. Znám ale i ty, a těch je daleko více, kteří zcela v klidu sledovali zprávy, konzumujíce poživatiny. Po zprávách pak debatovali o tom, jak parádně to letadlo narazilo do mrakodrapu a že je prý jen škoda, že ten záběr nebyl z lepšího úhlu. I o těchto konzumentech udělám charakteristiku. Jsou to lidé většinou mladší, kteří nic neprožili, nic nevytrpěli, měli vždy plný talíř a hlavně, byli vychováváni v pohodlí. Nedávno jsem slyšel jednu perličku: "Tak asi Amíci na Afghánistán nezaútočí, už jsem si myslel, jaký zas budou dobrý ukázky ve zprávách a ono asi nebude nic." A přece se chlapec dočkal... Jen abychom se jednoho dne všichni nedivili a nemuseli se na vlastní oči dívat, jak nám hoří naše vlastní domy a umírají naše rodiče, děti, přátelé a nakonec my sami... A možná že někdo jiný na druhém konci světa se na nás bude dívat ve zprávách a říkat si: "Škoda že ta ukázka není delší", nebo "Škoda že to není natočeno z lepšího úhlu".

Příjemný požitek při pohodlí sledování akčních filmů či válečných zpravodajství často umocňuje i strava. Nesmějte se, je to fakt. Počátkem 90. let, když se u nás začaly na televizních obrazovkách vyskytovat akční filmy, konzument u akčních filmů nic nejedl, jelikož na podobné snímky nebyl zvyklý a jídlo mu při nich příliš nechutnalo. Ale později, když (mimo jiné) byl médii pomocí "psychologů" informován o naprosté neškodnosti a naprosté normálnosti těchto filmů, dokonale otupil své vnímání a svědomí a potom mu to už nevadilo. Stejné je to i u zpráv podobných z 11. září a současnosti. Už nám jako konzumentům ani nevadí konzumovat stravu při sledování tragédií, kdy doopravdy umírají lidé. Chyba není jenom v teroristech, kteří provedli tento zločin v USA. Mnozí z nás, a je jedno jestli v České republice nebo ve světě, totiž nejsou o moc lepší než oni teroristé narážející letadly do mrakodrapů. A Osama bin Laden je možná i několikanásobně mírumilovnější člověk a větší charakter než někteří jedinci, žijící mezi námi.

Obávám se jedné věci. Před 100 lety byla v novinách největším trhákem vražda. Dnes je vražda brána jako zcela běžný zločin a nikdo se nad ní ani nepozastavuje. Ještě před několika týdny nás dokázala uchvátit snad řetězová havárie automobilů či železniční nebo letecké neštěstí, ovšem v případě, že tam bylo větší množství mrtvých. Nyní máme zkušenosti hlubší, jelikož neštěstí z 11. září předčí všechny předcházející, co jsme viděli na televizních obrazovkách. Až zase někde nastane nějaká tragédie (nechci nic přivolávat), kde bude například 500 mrtvých, budeme ji automaticky porovnávat s tou z 11. září a říkat si, že to nic není, že tam zahynulo málo lidí a že v porovnání s USA se vlastně ani tak o žádné velké neštěstí nejedná. Člověk sám neustále posouvá laťku výše a výše podle toho čeho je schopen. A je toho schopen hodně. A to hlavně v násilí.