Opakování chyb je hloupost

Dva miliony Afghánců, kteří byli zabiti od roku 1980 se nevyrovnají hromadě fazolí. Ať posíláme do Afghánistánu humanitární pomoc nebo ne, NATO do této vyhladovělé země "nalévá" víc a víc zbraní, aby vyzbrojila skupinu zločinců v naději, že zničí Taliban a my dostaneme bin Ládina zadarmo.

A tak se pokusíme zašlapat Taliban a uděláme dohodu s jeho méně vražednými protivníky a nabídneme jim křesla v budoucí vládě po boku nepřátel Severní aliance. Další Taliban - chlápci, kteří nechtějí královniny libry and McBushovy dolary - budou naše muže střílet ze zálohy, sestřelovat letadla NATO a hrozit, že budou nadále útočit proti západu s bin Ládinem nebo bez něj.

Severní aliance ví, že jim nedáváme peníze zbraně proto, že bychom milovali Afghánistán nebo proto, že bychom do této země chtěli přinést mír, či že bychom moc chtěli, aby i v tomto koutě světa zavládla demokracie. Západ demonstruje svou štědrost, protože chce zničit nepřátele Ameriky.

Vzpomeňte si co se stalo v roce 1980, kdy USA podporovaly odvážné, bezcitné a kruté mudžáhidy v jejich boji proti Sovětskému svazu. Dali jim peníze, zbraně a slíbili politickou podporu po odchodu Rusů. Hodně se mluvilo o "loya jergas" a dokonce se hovořilo o tom, že by, tehdy ještě ne tak starého krále přivezli zpět do země. A nyní Strýček Sam nabízí přesně to samé. Bude-li se historie opakovat, tak za pár let bude muset NATO v Afghánistánu opět zasáhnout. Tentokrát aby odstranilo vládu Severní aliance.

Afghánistán v očích lhostejného světa

Během příští hodiny zemře v Afghánistánu 14 lidí následkem války či hladu a z dalších 60 lidí se stanou uprchlíci v okolních zemích.

Kdyby měl člověk popsat Afghánistán jednou větou, asi by řekl, že jde o zemi vyvážející drogy s drsným, agresivním a fundamentalistickým obyvatelstvem, které zahaluje své ženy do neprodyšných závojů a které trestá smrtí každého, kdo je přistižen při práci nebo sledování televize... K tomu všemu přičtěte zničení největší známé sochy Buddhy, jež před nedávnem šokovalo a znechutilo celý svět a vedlo nejen milovníky kultury a umění k bezmocné obhajobě této památky a následnému odsouzení Afghánistánu za "úspěšné" dokonání tohoto zločinu.

Afghánistán v globalitě kapitalistického trhu

V dnešním Afghánistánu bohužel není téměř nic, snad s výjimkou setého máku, co by podněcovalo lidskou touhu. Afghnánistán se tak těšil jen nepatrnému či nulovému zájmu světových médií, už proto, že řešení tamějších problémů bylo v nedohlednu. Kdyby Afghánistán, jako například Kuvajt, oplýval ropným bohatstvím a z něho plynoucími příjmy, možná by jej Američané také znovudobyli za pouhé tři dny a náklady na takovou vojenskou operaci by snadno pokryly právě dodatečné příjmy z ropy.

Když ještě existoval Sovětský svaz, Afgháncům se dostávalo pozornosti západních médií díky jejich boji proti východnímu bloku a kvůli komunistickému útlaku, který zakoušeli na vlastní kůži. Proč se však Spojené státy, které tolik podporují lidská práva, po stažení a pozdějším rozpadu Sovětského svazu nezasadily o žádnou významnou akci za práva deseti miliónů žen, jimž je odepíráno vzdělání a společenské činnosti, nebo za vymýcení chudoby a hladu, které si dnes a denně vyžadují životy tolika lidí? Odpověď je prostá: protože Afghánistán nenabízí nic, co by za to stálo. Afghánistán není krásná dívka, která zvyšuje tep tisícovkám nápadníků. Dnes se naneštěstí podobá spíše sešlé stařeně. A kdokoli zatouží se k ní přiblížit, zůstanou mu na krku jen útraty za pohřeb.

Tragédie Afghánistánu v číslech

Během posledních dvou desetiletí nebylo v Afghánistánu provedeno žádné přesné sčítání lidu. Z toho důvodu jsou všechny údaje a čísla relativní a přibližná. Nicméně podle dostupných statistik činil roku 1992 počet obyvatel Afghánistánu 20 miliónů. Za posledních dvacet let, tedy přibližně od začátku ruské okupace, zemřelo zhruba 2,5 miliónu Afghánců v přímém či nepřímém důsledku války - důsledku vojenských útoků, hladomoru či nedostatečné lékařské péče. A to nepočítáme ty, kteří dnes prchají před hrozbou bomb, jež se mohou každou chvíli začít snášet z nebes odvetou za útok proti USA, který mohl, ale také nemusel provést kdosi, kdo se údajně skrývá v jejich zemi.

Následkem tvrdé reality v této zemi je buď zabito či zemře v průměru 125 tisíc lidí ročně, tedy 340 denně či 14 každou hodinu neboli přibližně jeden člověk každých pět minut. Žijeme ve světě, kde když před časem hleděla posádka jisté nešťastné ruské ponorky do očí smrti, zpravodajství přenášené satelity o této nehodě referovalo minutu po minutě. Nikdo však nemluví každých pět minut o tragické smrti jednoho Afghánce, jak se to děje již dvacet let. Počet afghánských uprchlíků je ještě tragičtější. Podle některých přesnějších statistik činí počet uprchlíků žijících mimo Afghánistán v Íránu a Pákistánu 6,3 miliónu. Pokud bychom tento údaj rovněž vydělili počtem let, dní, hodin a minut, které uplynuly za posledních dvacet let, dospějeme k závěru, že se každou minutu stal jeden Afghánec uprchlíkem. Toto číslo přitom nezahrnuje ty, kteří cirkulují ze severu na jih a zpět před občanskou válkou.

Celkový počet afghánských obětí a uprchlíků se rovná veškeré palestinské populaci.

Každých 24 hodin šlápne v Afghánistánu sedm lidí na minu. Skupina Kanaďanů, kteří přijeli zneškodnit nevybuchlé miny, shledali zdejší tragédii jednoduše příliš rozsáhlou, ztratili veškerou naději a vrátili se.

Tato nebezpečná a bezvýchodná situace mimo jiné byla a je zásadní překážkou jakékoli zahraniční přítomnosti v Afghánistánu. Podnikatel by zde nikdy neriskoval investovat, ledaže by byl překupníkem drog, a političtí experti raději odlétají rovnou do západních zemí. To jen komplikuje a oddaluje řešení krize, jíž musí Afghánistán dennodenně čelit.

Afghánistán, země bez tváře

Afghánistán je hned z několika důvodů zemí, která nemá svou tvář. Afghánské ženy jsou de facto bez tváře, což znamená, že deset z dvaceti miliónů obyvatel země není prakticky vidět. Národ, z něhož polovinu nemohou vidět nejen muži, ale ani jeho vlastní ženy, je tudíž národem bez tváře.

Již několik let v zemi nevysílá žádná televizní stanice. Vychází zde jen několik dvoustránkových deníků zásadně bez fotografií jako Šariat, Heevad a Anise. Tím celkový výčet afghánských médií končí. Ve jménu náboženství bylo zakázáno malování a fotografování. Do Afghánistánu nesmějí vstupovat žádní zahraniční novináři, natož zde pořizovat fotografie.

Na úsvitu 21. století v Afghánistánu neexistuje filmová produkce a nehrají zde žádná kina. Dříve zde bývalo čtrnáct kin, která promítala převážně indické filmy, a několik filmových studií s nízkými rozpočty, která indické filmy napodobovala. To vše je ale už minulostí.

V dnešním věku filmu, kdy se každý rok na celém světě vyrobí tisíce snímků, se v Afghánistánu zdaleka nic nepřipravuje. Hollywood nicméně natočil jeden díl "Ramba" o válce v Afghánistánu. Celý film byl vyroben v Hollywoodu a nehrál v něm jedinný Afghánec. Jediná autentická scéna byl Rambův výstup v pákistánském Péšáváru, a to jen díky technice zadní projekce. Hlavním smyslem filmu však byly především akční scény a vzbuzování napětí. Hollywood nedávno změnil či úplně zrušil natáčení celé řady fimů, aby se nedotkl citů Američanů obrazy, které by jim mohly připomenout hrůzy z 11. září. Ale není náhodou Rambo hollywoodskou představou o zemi, kde bylo zdecimováno 10 procent populace, 30 procent odtud prchlo a kde v současné době umírá hlady milión lidí?

Historický obraz země Ahmeda Abdaliho

Afghánistán vznikl zhruba před 250 lety odtržením od Íránu. Za vlády Nadira šáha bývalo toto území součástí íránské provincie Velký Khosaran. Jedné noci při návratu z Indie byl Nadir šáh zavražděn v Ghúchanu. Ahmed Abdali, afghánský velitel v Nadirově armádě, tehdy utekl s plukem čítajícím 4000 mužů a vyhlásil nezávislost na Íránu. Tak vznikl Afghánistán.

V té době se země skládala v převážné většině ze zemědělců pod vládou jednotlivých kmenů. Jelikož Ahmed Abdali patřil ke kmenu Paštúnů, nemohl být pochopitelně přijat za absolutní autoritu ostatními velkými kmeny, Tádžiky, Hazarehy a Uzbeky. Bylo proto dojednáno, že každému kmenu budou vládnout jeho vlastní vůdci. Tito vládci pak společně utvořili kmenový federalismus, známý pod názvem "Loja Džirga".

Tento dodnes přetrvávající systém napovídá, že se Afghánistán nejen nikdy ekonomicky nerozvinul ze svých zemědělských kořenů, ale také se nikdy nepřenesl přes kmenové uspořádání a jeho obyvatelé si neosvojili takzvané národní cítění.

Afghánec si uvědomí, že je Afgháncem, teprve když opustí svou vlast. Tehdy se setká buď s politováním nebo s ponižováním. V Afghánistánu je každý buď Paštúnem, Hazarehem, Uzbekem nebo Tádžikem, případně členem některého z menších kmenů. V Afghánistánu je totiž každý především a na prvním místě členem kmenu. Pocit kmenové příslušnosti je prvořadým aspektem jeho identity.

Od dob Ahmeda Abdaliho až do současnosti, kdy devadesáti procentům země vládne Taliban, pocházeli hlavní afghánští vůdci vždy z kmene Paštúnů. (Kromě devítiměsíční vlády Habiballáha Galehkaniho a dvou let Tádžika Burhannuddina Rabbaniho nebyli Tádžikové nikdy u moci.) Nicméně afghánský lid byl již od dob Ahmeda Abdaliho s kmenovým federalistickým uspořádáním vždy relativně spokojen.

Příčina neutuchajícího kmenového cítění v Afghánistánu se skrývá v tamějším agrárním hospodářství. Každý afghánský kmen je uzavřen v přirozeně ohraničeném údolí a je tedy přirozeným vazalem specifické kultury vycházející z hornatého prostředí a zemědělského hospodářství. Kultura kmenového systému je proto výsledkem zemědělských podmínek zakořeněných v hlubokých údolích Afghánistánu. Víra v kmenovou sounáležitost je hluboká jako tato údolí.

Z topografického hlediska zaujímají 75 procent území Afghánistánu hory, zatímco obdělávaná půda pouhých 7 procent. Po nějakém významném průmyslu zde není ani stopy. Země je závislá výhradně na zemědělské produkci a zemědělská půda (mimo období sucha) je jediným zdrojem hospodářské kontinuity. Znovu: zemědělství je základem kmenového uspořádání a to je zase zdrojem hlubokých vnitřních konfliktů. To vše Afghánistánu brání nejen v tom, aby se stal moderním státem, ale také aby si rádoby afghánský národ vypěstoval jakýkoli pocit národní identity.

Nevládne zde žádné skutečné vnitřní přesvědčení o tom, co se nazývá Afghánistánem a Afghánci. Tito lidé dosud nejsou připraveni stát se součástí jakési širší kolektivní identity zvané afghánský lid. Na rozdíl od chybného a zjednodušujícího pojmenování "náboženská válka" spočívá prapůvod většiny rozepří v konfliktech mezi jednotlivými kmeny. Tádžikové, kteří dnes vesměs bojují proti Talibanu, jsou jak muslimové tak sunnité - stejně jako příslušníci Talibanu. I v dnešní době - a možná zvláště dnes - je třeba ocenit prozíravost a důvtip Ahmeda Abdaliho za jeho ideu kmenového federalismu. Byl rozhodně chytřejší než ti, kteří sní o vládě jednoho kmene nad všemi ostatními nebo jednoho jedince nad celým národem - a to v době, kdy bývaly kmenové uspořádání a ekonomická infrastruktura ještě nedotčeny. Největším afghánským kmenem jsou Paštúni o celkovém počtu kolem šesti miliónů příslušníků. Následují Tádžikové s přibližně čtyřmi milióny a Hazarehové a Uzbekové se čtyřmi, respektivě jedním až dvěma milióny příslušníky kmene. Zbytek tvoří malé kmeny jako Imakové, Farsové, Baloučové, Turkmeni a Ézelbašové

Paštúni žijí převážně na jihu, Tádžikové na severu a Hazarehové v centrálních oblastech. Tato geografická koncentrace kmenů v různých regionech může vést buď k úplnému a definitivnímu rozpadu země, nebo k trvalé spolupráci kmenových vůdců prostřednitvím systému Loja Džirga.

Afghánská kultura je vůči modernímu stylu života imunní

Amanullah Khan, který v Afghánistánu vládl v letech 1919-1928, byl současníkem Reza šáha a Kemala Atatürka. Na osobní úrovni tíhnul k modernímu způsobu života. V roce 1924 odcestoval do Evropy, vrátil se rolls-roycem a představil svůj program reforem. Jeho plán zahrnoval mimo jiné změny v odívání. Své vlastní ženě řekl, aby si odhalila tvář, a muže požádal, aby vyměnili své afghánské hávy za západní obleky. Navzdory letitým afghánským zvyklostem zakázal polygamii. Tradicionalisté se však jeho modernizaci okamžitě vzepřeli. Žádný ze zemědělských kmenů se těmto změnám nepodřídil a naopak proti nim propukly nepokoje.

I ti nejpokrokovější Afghánci jsou stále přesvědčeni, že afghánská společnost dosud neuzrála natolik, aby poskytla ženám volební právo. Když i ta nejprogresivnější sekta bojující v občanské válce shledává, že ještě nenadešel čas, aby mohly ženy hlasovat, pak je zřejmé, že ta nejkonzervativnější jim zakáže se vzdělávat a žít společenským životem. Přirozeným důsledkem tohoto postoje je pak skutečnost, že deset miliónů žen je uvězněno pod svými závoji.

Tak vypadá afghánská společnost sedmdesát let po Amanullahových modernizačních snahách, od nichž si mimo jiné sliboval zavedení monogamii v Afghánistánu - zemi ovládané výlučně muži, jejichž jediným pojetím rodiny je harém. I dnes, v roce 2001, ženy stále polygamii přijímají jako nezvratný fakt, a to i v uprchlických táborech na hranicích Afghánistánu a Íránu.

Samozřejmě, že řada žen věří, že pokud vymění svůj neprůhledný závoj za méně svazující roušku, může je postihnout hněv boží a promění se v černý kámen. Možná není jiné cesty, než aby jim někdo strhl závoj násilím, aby si uvědomily, že je tento předpoklad zcestný a že se mohou svobodně rozhodnout samy. Dlouhodobé řešení tohoto problému závisí spíše na ekonomickém zázraku než na rozsáhlém vojenském útoku ať už ze severu na jih nebo naopak.

Zeměpisná poloha a její důsledky

Rozloha Afghánistánu činí 700 tisíc kilometrů čtverečních. Jak již bylo řečeno, hory zaujímají 75 procent země. Lidé žijí v hlubokých jeskyňovitých údolích obklopených vysokými horami. Tyto drsné podmínky nejen svědčí divoké přírodě, znesnadňují jakoukoli dopravu a jsou na překážku obchodování, ale také jsou afghánskými kmeny považovány za jakési kulturní a duchovní pevnosti. Není tedy divu, že Afghánistán nemá rozvinutou síť vnitrostátních silnic. Nedostatek cest není na překážku jen vojákům, kteří se chystají Afghánistán okupovat, ale brání také obchodníkům a podnikatelům, jejichž prosperita by se mohla potažmo stát motorem ekonomického růstu.

Do stejné míry, jakou tyto hory stojí v cestě zahraniční invazi, zabraňují pronikání jiných kultur a obchodních aktivit do země. Stát, jehož ze 75 procent zaujímají hory, může jen se značnými problémy vytvářet spotřebitelské trhy v potenciálních průmyslových městech a vyvážet do těchto měst zemědělské produkty.

V dávné minulosti ležel Afghánistán na takzvané Hedvábné cestě z Číny přes Balkh a z Indie přes Kandahár. S objevem vodních a posléze vzdušných cest ve 20. století se však Afghánistán změnil ze starobylé obchodní stezky v bezvýznamnou slepou uličku. Stará Hedvábná cesta byla stezkou velbloudů a koní, a neměla tudíž vlastnosti moderní silnice. Po stejných křivolakých cestách již došli do Indie Nadir šáh, Alexandr Veliký, Timur a Mahmmed Ghaznavi. Vzhledem k hornatému profilu byla na těchto cestách postavena celá řada primitivních dřevěných mostů, které byly během uplynulých dvaceti let války těžce poškozeny.

Vezmeme-li v úvahu případ sovětsko-afghánské války, spatříme tvrdý národní odpor. Podíváme-li se však na tento konflikt zblízka, uvědomíme si, že každý kmen jen bránil své údolí, v němž byl uvězněn. Když nepřítel odešel, každý opět vnímal své údolí jako střed světa. A znovu si připomeňme: tytéž hory, které lidi chrání před agresory, jim velice komplikují zemědělskou činnost. K té se hodí jen 15 procent země a z toho je v praxi obdělávána pouze polovina. Zelené pastviny na svazích hor a v jejich okolí se hodí nanejvýš k chování hospodářských zvířat.

Dalo by se říci, že Afghánistán je obětí své vlastní topografie.

Skutečnost, že některým lidem připadá Afghánistán jako muzeum kmenů, rodů a jazyků, tedy pramení především z jeho drsného zeměpisného uspořádání. Veškeré tradice v této zemi zůstaly nedotčeny kvůli její izolaci a minimálním kontaktům se zahraničím. Pro tuto drsnou a suchou zemi (s tak malým podílem zemědělské půdy, kdy polovině navíc hrozí sucha) je jen přirozené, že se její obyvatelé uchylují k pěstování setého máku. Za normálních podmínek a při stabilní ceně chleba ovšem díky všemu tomuto přírodnímu "makovému" bohatství uvidí průměrný Afghánec jeden jediný krajíc chleba.

Člověka zákonitě napadá základní otázka: z čeho je tedy všechen afghánský lid živ? Odpověď je prostá: buď z práce na stavbách v Íránu nebo z účasti v politických válkách, případně z toho, že se lidé stávají studenty teologie ve školách Talibanu. Podle statistik hladové sirotky vábí přes 2500 talibanských škol s kapacitou od 300 do 1000 studentů. V těchto školách každý dostane trochu polévky a kousek chleba, přečte si Korán, zapamatuje modlitby a později se s největší pravděpodobností přidá k ozbrojeným silám Talibanu. To je jediná možnost pro volbu zaměstnání.

Na íránské hranici vyplatí pracovníci OSN dvacet dolarů každému Afghánci, který se dobrovolně vrátí do Afghánistánu. Tito lidé jsou pak sváženi autobusy do nejbližších měst ve vnitrozemí nebo vysazováni nedaleko hranic. Není bez zajímavosti, že kvůli vážnému nedostatku pracovních příležitostí se Afghánci rychle vracejí na hranice, a nejsou-li odhaleni, rovnou si stoupnou do fronty na dalších dvacet dolarů.

Průměrná délka života Afghánce byla vypočítána na 41,5 roku a úmrtnost dětí do dvou let věku činí 182 až 200 úmrtí na 1000 dětí. V roce 1960 byla průměrná délka života jen 34 let a v roce 2000 se podle oficiálních údajů ustálila na 41 letech. Realita je však taková, že v poslední době se propadla ještě pod úroveň z roku 1960.

Afghánci vlastnili v letech 1986 až 1989 kolem 22 miliónů ovcí, tedy přibližně jeden kus na osobu. Ovce tradičně patřily mezi hlavní bohatství tohoto zemědělského národa. Toto bohatství však padlo za oběť dnešnímu hladomoru.

Afghánistán nikdy netrpěl ze strany zahraničí ani tak vměšováním jako netečností.

Poměr světové spotřeby drog k jejich produkci v Afghánistánu

Ekonomika moderní doby se jak známo nekompromisně řídí zákony dodávky a poptávky. Stejně tak celosvětová produkce drog jen kryje poptávku po jejich spotřebě. Tento globální trh zahrnuje bez rozdílu chudé i vyspělé země, Indii stejně jako Nizozemí, USA, atd. Podle zprávy OSN z roku 2000 užívalo drogy na celém světě koncem devadesátých let 180 miliónů lidí. Z téže zprávy vyplývá, že 90 procent ilegálního opia se vyrábí ve dvou zemích, z níž jednou je Afghánistán s osmdesátiprocentním podílem heroinu. Všeho všudy z Afghánistánu pochází 50 procent všech narkotik. Možná si pomyslíte, že pokud se 50 procent rovná půl miliardě dolarů, pak celková hodnota drog na celém světě dosahuje jedné miliardy. Tak tomu však v žádném případě není. Proč?

Ačkoli Afghánistán vydělává na výrobě drog půl miliardy dolarů, skutečný obrat činí 80 miliard. Během tranzitu do zbytku světa se tedy cena afghánských drog zvýší 160krát. Komu připadne oněch 80 miliard dolarů?

Ironií také je, že afghánský výrobce drog sám není jejich konzumentem. Užívání drog je přísně zakázáno, nicméně jejich výroba se schvaluje. Ospravedlnění v náboženském duchu zní, že jde o zasílání smrtelných jedů nepřátelům islámu v Evropě a Americe. Tato argumentace je úsměvně paradoxní, vezmeme-li v úvahu hospodářský význam drog pro afghánský vládní rozpočet.

Celkový světový obrat z drog dosahuje 400 miliard dolarů a Afghánci jsou ve skutečnosti obětí tohoto trhu. Proč činí podíl Afghánistánu jen jednu osmisetinu? Ať už je odpověď jakákoli, světový trh prostě potřebuje místo, které mu nemá po civilizační stránce co nabídnout, ale současně je rájem pro produkci drog... Kdyby byly nedejbože v Afghánistánu místo obskurních stezek silnice nebo ustala válka a hospodářství vzkvétalo a onu půl miliardu dolarů nahradily příjmy z jiných zdrojů, jak by k tomu přišel onen trh v hodnotě 400 miliard dolarů?

Takže...

Takže to máme 20 miliónů hladových lidí, z nichž 30 procent emigrovalo, 10 procent již zemřelo a zbývajících 60 procent umírá hlady. Podle zpráv OSN zemře během několika příštích měsíců vyhladověním jeden milión Afghánců. Když dnes přijedete do Afghánistánu, spatříte, jak se lidi povalují na nárožích. Nikdo nemá sílu se hýbat, ani zbraně, s nimiž bojovat. Strach z trestu jim brání v páchání zločinů. Jediným lékem na toto utrpení je odevzdaně zemřít, zatímco lidskost je tu nahrazována lhostejností. Jaký je rozdíl mezi smrtí utnutím hlavy nožem, dýkou nebo mečem a umíráním mezi kulkami, granáty, minami a raketami? Ve většině případů je kritika agrese ve skutečnosti jen nesouhlasem s jejími prostředky. Smrt jednoho miliónu Afghánců následkem nespravedlnosti světa není tímto světem považována za agresi. Smrt deseti procent obyvatel Afghánistánu následkem občanských válek a války s Ruskem není vnímána jako agrese, zato utne-li někdo někomu hlavu mečem, nadlouho se to stane zprávou číslo jedna satelitního televizního vysílání.

Je samozřejmě hrůzostrašné a otřesné vidět na vlastní oči utnutí hlavy člověku, ale proč v nás nevzbuzuje stejný pocit smrt nevinných obětí nášlapných min, která je v dnešním světě na denním pořádku? Proč by měly být nože agresivnější než miny? To, co kritizuje moderní Západ na afghánské agresi, je její forma, nikoli podstata. Západ dokáže dokonale vytvořit tragický příběh jednoho muže, ale když jde o smrt miliónů, vystačí se statistikou. Přesně v duchu Stalinových slov: "Když zemře člověk, je to tragédie. Když zemřou milióny, je to jen statistika."

Afghánistán je zemí, která nezvratně inklinuje ke kmenovému uspořádání, a kmenový řád mu také vládne. Jeho kmeny agresivně vzdorovaly zahraniční nadvládě a současně těžily z konfliktu zájmů mezi sebou samými. Ačkoli se Afghánistánu přezdívá muzeum kmenů a klanů, turisté toto muzeum nikdy nenavštěvovali. Jestli se někdy podíval do Afghánistánu někdo významný, pak byl to nanejvýš Nadir šáh na cestě za dobytím Indie nebo Sověti na cestě za teplým mořem. A obyčejný ostřílený Afghánec si kromě toho, čemu se přiučil od nehostinné přírody, také dávno uvykl čelit i vnější agresi.