Nic není nemožné, aneb Jak je důležité míti (aspoň) Chovance

30. 3. 2017 / Karel Dolejší

Když oficiální veřejnoprávní tisková agentura, která má plnit zákonem vyjmenované úkoly ZDE v souladu s příslušnými žurnalistickými standardy začíná spolupracovat se zahraničním projektem šířícím válečnou propagandu, jedná se o důležitý signál, že se v zemi cosi podstatného mění. A v tomto případě nejde jen o zmíněné standardy novinářské práce, které za předpokladu spojení se Sputnikem musí logicky letět z okna, protože jinak by taková spolupráce vůbec nebyla možná. Podobná politika veřejnoprávní tiskové agentury signalizuje i odklon od evropské orientace u našich sousedů - a naopak příklon ke státu, jehož propagandu teď TASR bude přebírat a poskytovat jí whitewashing.

Slovenští odpůrci přebírání ruské válečné propagandy připravují parlamentní interpelaci a uvažují i o protestních akcích. Nelze ovšem nevidět, že v tomto případě občanská společnost horko těžko supluje nečinnost oficiálních orgánů.

Oficiální spolupráci TASRu se Sputnikem předcházela řada jiných kroků, které lze označit jako postupné sbližování a přípravu. Než došlo k oficiálnímu ohlášení spolupráce, začal již TASR vydávat zprávy zřetelně jednostranně poznamenané ruským narativem o "obkličování nepřátelsky naladěným NATO" ZDE. Objevily se neoficiální výhrady vůči způsobu, jakým redaktor TASRu a překladatel z ruštiny a francouzštiny Igor Calpaš nakládá s materiály agentury AFP.

V lednu letošního roku Ruské centrum vědy a kultury ocenilo diplomy sedm předních Slováků prosazujících proruskou orientaci země: Exministra spravedlnosti Jána Čarnogurského, který je dlouhodobým odpůrcem členství v NATO ZDE a účastní se protestů proti podílu Slovenska na "provokativní" obraně Pobaltí ZDE, předsedkyni Svazu Rusů na Slovensku Marinu Halajiovou, děkana Filozofické fakulty Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici Vladimíra Biloveského, televizního novináře Jozefa Bohunického, předsedu Slovenské asociace novinářů Štefana Dlugolinského a již zmíněného redaktora TASRu Igora Calpaše. Medaili od téže organizace získal bratislavský zastupitel Ernest Húska ZDE.

***

Není tomu tak dávno, co čeští "obránci svobody slova" křičeli z plných plic, jaké strašné nebezpečí prý hrozí od skromné instituce pro boj s hoaxy a propagandou při českém ministerstvu vnitra. Od instituce, která nemá žádné jiné reálné pravomoci než vydávat prostá prohlášení o tom, která v médiích publikovaná zpráva je podle ní pravdivá a která falešná. Taková instituce je podle kritiků údajně naprosto zbytečná.

Otevřeně řečeno, mezi "slovenskou cestou" a Českou republikou v tuto chvíli z institucionálního pohledu stojí právě jen Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám - ať se to komukoliv líbí nebo ne. Česká republika zřízením centra projevila alespoň minimální pud sebezáchovy a vůli bránit se probíhající ruské vlivové a destabilizační kampani zasahující dnes prakticky všechny evropské státy. U sousedů, kde i taková minimální vůle chyběla, se prostě jednoho dne dočetli v novinách, že ruská válečná propaganda bude mít od zítřka razítko jejich veřejnoprávní zpravodajské agentury, které jí formálně dodá punc nejvyšší kvality a podsune ji mainstreamovým médiím. Tečka.

Zkušenosti z kampaně za brexit i z amerických voleb jednoznačně ukazují, nakolik je romantická představa o rostoucí kompetenci mediálních spotřebitelů, co údajně sami nezávisle posoudí, který zdroj je věrohodný a který nikoliv, v podmínkách intenzívní propagandistické války a vlivových operací pouhým zbožným přáním teoretiků minulých dekád. Před organizovanou a bohatě dotovanou snahou cizí mocnosti manipulovat veřejnost jiných zemí ZDE nechrání bohužel kompetence průměrného individuálního mediálního spotřebitele ani dost málo. A ovšem, jak ukazuje slovenský případ, nechrání před ní někdy ani veřejnoprávní zpravodajské instituce a jejich kontrolní orgány, jejichž práci se pak pokouší pět minut po dvanácté suplovat občanská společnost.

Vytisknout