"Evropská obrana": Hromádka puzzles není dům, v němž byste chtěli bydlet

29. 3. 2017 / Karel Dolejší

Začnu od konce: Podle Ortmanna evropské členské země NATO a členové EU jsou vojensky nadřazeni všem potenciálním protivníkům, kteří by je mohli ohrozit, a současně si mohou dovolit i významné exteritoriální operace.

Takové tvrzení především zaměňuje statistický souhrn za organický celek schopný koordinovaného působení. Zanedbání ale nepředstavuje žádný detail: NATO, a tím méně nějaké hypotetické nezávislé evropské obranné společenství, nemají samy k dispozici žádné jednotky, žádné zbraně, žádnou ekonomickou kapacitu, žádný obranný průmysl. Všechny tyto kapacity jsou národního charakteru a na úrovni národní politiky se rozhoduje o jejich použití.

A neexistuje ovšem ani žádná evropská politická vůle, která by zvládla mobilizovat zdroje k obraně kontinentu. Evropská unie v tomto ohledu k ničemu nedospěla. To co reálně existuje jsou národní státy, z nichž Francie touží především uchovat si vliv ve Středomoří a v Africe, (již brzy nepříliš) Velká Británie stále více pošilhává po zemích tradičního Commonwealthu, Německo obecně chová odpor k armádě a ke zbrojení, pro Španělsko je vždy ruská hrozba z historických i geografických důvodů čímsi odtažitým a italská armáda by představovala masivní problém pro spojence i bez chronické politické krize v zemi.

Jinak řečeno, Ortmann mluví o entitě, která nepředstavuje nic jiného než pouhý statistický konstrukt, matematický součet, papírovou jednotu. V jiném smyslu tento celek neexistuje. V praxi nepůsobí.

Pojďme k detailům.

Ortmann rozdělil svůj text do tematických pododdílů. První je věnován demografii. Hovoří o 552 milionech obyvatel Evropy, 510 milionech obyvatel EU (s Británií) a zpochybňuje demografické argumenty ohledně vojenského slábnutí Evropy.

Předně, to že má "evropský poloostrov", jak na nás pohlížejí z Moskvy, tolik a tolik obyvatel není samo o sobě relevantním údajem. Relevantní by mohlo být, kolik a jakých jednotek by Evropa mohla postavit v případě konkrétní vojenské hrozby. Zatímco v důsledku historických příkladů neexistuje žádný důvod zpochybňovat možnost nasazení ruských jednotek ze Sibiře či Dálného východu v evropském prostoru (opět se tak děje na Ukrajině), těžko uvažovat o okolnostech, kdy by se ve Východní Evropě objevil větší počet španělských nebo italských vojáků. Veliká většina evropských zemí také důsledně profesionalizovala armády, ale Ortmann stále uvažuje v logice povinné všeobecné vojenské služby. Nikdo dnes nepřiměje Portugalsko, Španělsko, Itálii, Británii nebo Francii, aby řekněme kvůli vojenským událostem v Pobaltí či východním Polsku obnovily povinnou vojenskou službu. Proto argumentace statistickým demografickým potenciálem zde nedává smysl. Jediné co je relevantní jsou jednotky reálně k dispozici a vyčleněné pro společné operace, ne předpokládané jednotky, k jejichž vzniku by teprve musely být splněny v tuto chvíli vysoce nereálné politické předpoklady. V nejlepším myslitelném případě lze říci, že od takového stavu nás dělí mnoho a mnoho let.

Ortmann dále argumentuje, že souhrnný HDP evropských zemí je větší než HDP USA.

V jakém smyslu je tento fakt vojensky relevantní už ale neříká. Když zvolím velmi kontroverzní příklad, nacistické Německo kontrolovalo za války téměř celou Evropu, nicméně ani vlastní ekonomiku (s HDP tehdy zhruba srovnatelným se sovětským) nedovedlo důsledně převést do válečného režimu před strategickou porážkou u Stalingradu. Mobilizace ekonomického potenciálu ostatních evropských zemí pro válečné účely byla pak ještě podstatně méně úspěšná. - Jakými nástroji by asi mohlo dojít k mobilizaci evropské ekonomiky pro případ hypotetického budoucího konfliktu dnes? Kdo by ji organizoval, zajistil, koordinoval? Nikdo takový disponující příslušnými pravomocemi neexistuje.

Vojenské výdaje - na papíře vydávají evropské státy (bez přepočtu na paritu kupní síly) zhruba pětkrát více než Rusko. Znamená to ale, když evropské státy nemají vymezeny jasné priority, nejméně deset let "reformovaly" své armády pro potřeby expedičních operací ve 3. světě a ztrácely tím nevyhnutelně schopnost bránit vlastní území, že mají k dispozici kapacity téhož druhu jako Rusko - a dokonce jich je snad několikanásobně více? Tvrdit něco takového by byl absolutní nesmysl. Jakmile zkoumáte konkrétní kapacity relevantní pro případ "near-to-peer" konfliktu na evropském válčišti, žádná "drtivá evropská převaha" naprosto neexistuje. Pokud jde o klíčové zbraňové systémy, evropské země naprosto nevykazují žádný kvantitativní náskok vůči Rusku. V mnohých oblastech (REB, dělostřelectvo, tankové vojsko) naopak masivně zaostávají, stále více i kvalitativně. Jaký má tedy význam argumentovat ekonomickou kapacitou, pokud ji nedokážete přeložit do skutečných vojenských schopností?

Pokud jde o vojenské výdaje, tradičně vojensky silné evropské země je snižují, zejména pokud jde o Británii. Zvýšení výdajů v Polsku nebo Pobaltí stávající redukce rozhodně nenahrazuje. Pomalé zvyšování německých obranných výdajů je rozloženo do mnoha let a po případném volebním vítězství SPD bych si na pokračování v plánech současné ministryně obrany Ursuly von der Leyen (CDU) rozhodně nevsadil. Naopak hlasitě inzerované masivní snížení letošních ruských vojenských výdajů představuje jen propagandistickou bublinu ZDE. Rusko utratilo za zbrojení rezervní fond a část důchodového fondu - a přes masivní ekonomické potíže se tempo zbrojení prakticky nezvolnilo. Vloni začaly klíčové státní instituce nacvičovat přechod na válečný režim. Někteří autoři považují masivní ruské zbrojení kombinované s nekonečnou šňůrou manévrů zahrnujících desetitisícové kontingenty za skrytou mobilizaci.

Pokud doposud Ortmannova argumentace vyvolávala pochybnosti ohledně nereflektovaných předpokladů, pasáž věnovaná počtům vojenského personálu směřuje k pochybnostem mnohem vážnějším. Začněme geografií: Turecko leží v Evropě jen z velmi malé části a počítat největší armádu NATO na této straně Atlantiku ( s rezervami dokonce přes milion mužů) mezi "evopské členy NATO" znamená dopouštět se argumentačního faulu. Nemluvě ani o faktu, že poté co si Erdogan ověřil, jak velký strach z Moskvy panuje v amerických a evropských hlavních městech, rozhodl se pro proruský kurz. Představitelé NATO v Bruselu si nyní stěžují, že turečtí důstojníci v orgánech aliance jsou nahrazováni proruskými kádry a neoficiálně zkoumají možnosti omezení jejich přístupu k citlivým informacím. Německo-turecké i nizozemsko-turecké vztahy se nacházejí na bodu mrazu. Kdo by v takové situaci chtěl započítávat tureckou armádu do sil bránících Evropu, přepočítal by se, a to dosti značně.

Pokud jde o jaderné zbraně, Ortmann se cíleně vyhnul srovnávání potenciálů. Místo toho se dovolává pohotovosti jaderných sil Francie a Británie. Avšak Británie opouští EU a její jediná základna strategických ponorek HMNB Clyde leží v pobřežní oblasti na okraji skotského města Faslane, přičemž skotští nacionalisté usilující o odtržení se velmi nahlas ozývají proti pokračování v provozu této základny. (Významná část skotských nacionalistů zastává ani ne tak proevropskou, jako spíše proruskou orientaci, kterou podporují příslušné "nevládní" instituce "kupodivu" odkazující na ruské eurasianisty ZDE.) Jak to bude po brexitu s britským jaderným potenciálem dnes není vůbec jasné. A Francie dává opakovaně najevo, že její jaderné zbraně jsou národní projekt, jehož kontrolu nepustí z rukou. Britský i francouzský odstrašující jaderný potenciál jsou početně nejméně o řád níže než obdobný potenciál ruský - a jejich možné využití pro evropskou obranu v sobě nese velkou řadu otazníků.

Pasáž věnovaná vojenskému průmyslu způsobem zejména z německého pohledu nepochopitelným ignoruje fakt, že kontinent sám nedisponuje dostatečnými zásobami strategických surovin potřebných k vedení moderní války, takže by jeho průmysl nemohl v podmínkách námořní blokády a přerušení ruských dodávek surovin pokračovat ve výrobě.

Některé argumentační postupy zkrátka představují soudobý ekvivalent starého hesla "S lidovou Čínou je nás miliarda" a odmítají brát v úvahu limity stávajících spojeneckých svazků. Evropa má jistě potenciálně všelijaké možnosti a schopnosti, aktuálně o nich však nelze hovořit jako o čemsi daném či dokonce samozřejmém. Aby se potenciál změnil v realitu, bylo by třeba nejprve otevřeně přiznat současné limity a nedostatky a začít pracovat na jejich odstraňování.

Tvářit se že se tak již stalo i bez náležitého úsilí znamená zadělávat na budoucí katastrofu.

Vytisknout