Bodláky Václava Duška

Trestat děti, či netrestat?

23. 3. 2017 / Václav Dušek

Před mnoha lety, při bloumání v krásných Tatrách, seslaných nám Bohem, vedl jsem dialog s rodiči urputně divé děvojky, zkušenými psychiatry, o trestání neposlušných skrčků. Přesvědčovali mě, že tělesné tresty dítek jsou přežitkem vyšlechtěného křesťanského puritanismu a nelidského komunistického sadismu. A tu naducaná dívenka již neunesla, že rodiče se jí dostatečně nevěnují a nakopla tatíka do holeně, jednou, dvakrát, trpělivě zklidňována moudrými slovy pokračovala v trestání taťuly a kopla i mamulu – a tu ona lékařka lidské duše vyťala dcerce záhlavec, přidala druhý a taťula nemeškal – nu, léčili otlemenou barbarku bez přemýšlení…

Dívenky bývají zuřivé, ano, před časem přišel domů vysílený mluvka politik, zul se a hned v předsíni položil roztomilé holčince otázku, jak se měla – odpověděla se smíchem na rtících přesným kopancem do holeně tatíka. Pozor, točily se dokumentární záběry naostro – táta mluvka pravil: no, to je ale hezké, takhle se vítá otec, a prásk zásah opět přesný. Začneš-li trestat rodiče ve svém útlém věku, pak věz, že v budoucnu nebudeš mít problém pokračovat s výchovou neposedných staříků.

Máte-li v rodině dětské kápo, pak je ovšem každá rada drahá. Opožděný trest může být neúčinným, přesto obrana práva velí – potrestat účinně, rychle, bez otálení. Advokáti klacků a bastardů budou bíti na poplach – děti se nesmí uhodit. Nesmí! Kolikrát asi byli potrestáni smradi, kteří ubili v Jihlavě plameňáka?! Rodiče výtečníků mají k výchově zrůdy – a přestaňte už s tím nízkým věkem dítek a nezletilých. Odpustit lze bez mozkům, avšak musíme je účinně izolovat.

Zářný příklad – na pohled evidentní debil mučil koně. Opakovaně. Trest? Směšný.

A nejsou sami, jihlavští pekelní andílci! Chráněná chamraď si libuje v právním zkaleném moři; snaha převychovat duchovního hrbáče bývá marnou! Dětský sadista zrajtuje vrstevníka hnusným odpudivým způsobem, následný trest, výsměchem společnosti zasažené chátrajícím polo bleskem slepé spravedlnosti. Loupit, přepadat, vraždit, ano, společnost zhrubla, děti nejsou výjimkou. Přibývá dětská zločinnost, anebo je výmyslem a pěstovaným mediálním protlakem po odporných senzacích?

Tyranizovali žáci darebáci nebohou učitelku, zemřela, ovšem ne díky tyranům, skonala přirozenou smrtí. Opravdu? A co trest oněm klackům?! Zanedbatelný. Hrozbou největší jsou údajně fakani zbohatlíků, nesmysl. Genetický odpad najdeme ve společnosti bez rozdílu majetkových poměrů; volání po lékařských kontrolách málo usilovné. Dušezpytné ordinace musejí konat a označovat nebezpečné bytosti, aby se mohlo předcházet zločinným excesům.

Zločin a trest zasáhl prý i výrazně uvědomělého ředitele školy, kde docházelo k napadání učitelky. Nebožák, ale žádný stydlín. Vymýtání lží se mu nestalo koníčkem.

Dětská zločinnost není ošetřena přísnějšími tresty zřejmě proto, abychom se nedopustili justičního přehmatu. Takže budeme ve výchovných ústavech pěstovat z hnid vši, abychom se mohli i nadále drbat. V dobovém klimatu surovostí, sílí a roste naše ego – kdo trvá na slušnosti, může se odstěhovat, my tu nikoho nedržíme. Žijeme na pažitu sociální hojnosti, lež i nádhera.

Zločin s melasovou polevou může být základem práva v EU.

Vytisknout