Vzestup Martina Schulze a česká politika

20. 3. 2017 / Boris Cvek

Velice často se u nás jaksi za samozřejmé bere, že politici z unijního establishmentu jsou zcela odříznutí od demokratické podpory voličů. Navíc se prý chovají arogantně, příliš tlačí na zájmy Unie, příliš kritizují Británii po referendu o brexitu atd. A typickým příkladem takového „arogantního“ politika byl předseda Evropského parlamentu Schulz.

Proto bylo překvapením, že zrovna tento politik má tu drzost vrátit se do národní volební kampaně v Německu, které se podle všeho vyvíjelo k euroskeptické pravici. Navíc je to levičák. Zrovna včera jsem ve vlaku četl recenzi, publikovanou v The Times Literary Supplement 23. prosince 2016 („To oppose or ignore?"), která se zabývá nejnovějšími knihami o německé politice, o rostoucí síle protievropské a ultrapravicové Alternativy pro Německo (AfD), o jakési nevyhnutelnosti posunu celé německé politiky doprava, kdy samotné kancléřce nezbývá než kopírovat AfD. A musel jsem se usmívat.


Schulz není nicméně ani dost levicový, aby uspokojil ty, kteří tvrdí, že evropská veřejnost čeká na pořádný posun doleva, a pak teprve přestane volit ultrapravici. Německá radikální levice (Die Linke) ostatně už dlouho žádný vzestup neprožívá. Naopak Schulz výrazně zvedl podporu sociální demokracie a sociální demokraté si ho jednomyslně zvolili za svého předsedu a lídra. Dokonce se zvedl zájem o členství ve straně. A celá ta pohádka o tom, jak jsou politici z evropského establishmentu odtržení od lidí, se hroutí.

Vzestup Orbána v Maďarsku, PiS v Polsku, ale i Babiše u nás je dána především a zejména vnitropolitickými poměry, selháním národních politiků, kteří lidem nedokážou poskytnout to, co Schulz: důvěryhodnost, rozhodnost, příběh. Tito národní politici vypadají, jako by dělali všechno jen kvůli vlastnímu prospěchu a zákulisním dohodám. U nás navíc z představy, že se nejvíce přiblíží lidem jakýmsi „selským rozumem“, jakýmsi hraním si na ochranu lidu před uprchlíky a Bruselem, otočili dokonce i sociální demokracii do hnědých vod, kde soupeří o voliče s krajní pravicí. Doplatily na to dřívější „levicové“ hvězdy ČSSD Hašek a Škromach. Pokles preferencí a zřejmě i osudový pád nezastaví ani ministr Chovanec s puškou na hrudi.

V nizozemských volbách výrazně propadla klasická sociální demokracie, ale výrazně posílili levicoví liberálové a zelení. Ve Francii je hlavním favoritem prezidentské volby levostředový Macron (poté, co se stále více ukazuje, že dříve favorizovaný kandidát Fillon zřejmě fungoval jako parazit na veřejných penězích, což je dojem, který v Česku asi stále více vyvolávají téměř všichni dlouholetí politici tradičních stran), v Německu výrazně posiluje sociální demokracie. A není to přebíráním agendy krajní pravice.

U nás naopak se tradiční strany zoufale snaží útočit na ANO, aniž by samy dokázaly nabídnout pozitivní alternativu, jakou pro německé voliče představuje Schulz. A čím více útočí, tím více ztrácejí. Nejjasněji to jde vidět na TOP09 a jejím předsedovi. Přitom by člověk čekal aspoň od představitelů pravice, která vzývá schopné lidi, že tu schopnost sami prokážou a nebudou se chovat pořád dokola stejným způsobem, který je sebevražedný.

Poslední sněmovní koalice tradičních stran, která de facto rozhodla o tom, že se Babiš dopustil trestných činů, budí jen mnoho divných otázek: proč Sněmovna chce nahrazovat práci policie a státního zastupitelství a soudu? jaké důsledky to má mít pro Babiše kromě případného pádu vlády, který dá exekutivu do rukou Babišova spojence Zemana a který Babišovi nejspíše jen prospěje? a věří skutečně někdo tomu, že poslanci tradičních stran útočením na Babiše vyjadřují svůj skutečný postoj k daňovým únikům?

Fascinuje mne beznadějná víra mnohých v to, že Babiše lze porazit tím, že bude usvědčen z nepravostí, že se ukáže horším, než jsou tradiční strany. Ale cokoli, co se ukáže proti Babišovi jako proti vysoce úspěšnému byznysmenu, který vyrostl v éře tradičních stran, se obrátí proti nim. Musely by přijít s tím, že ten minulý systém chtějí zásadně změnit, že už konečně má fungovat právo, transparentnost, důvěryhodnost. Ale věřte jim, když TOP09 se zastávala policejní reorganizace, když spolu vytvořily napříč politikou – i za účasti ANO – podivný služební zákon, když v koalici ČSSD-KSČM-ODS-KDU potopily registr smluv (a v tomto hlasování se vzorně zachovalo ANO a TOP09).

Síla Babišova postavení není v tom, že by ho lidé měli za čistého, je v tom, že lidé věří, že on ten minulý systém nějak výrazně změní a nabourá a že přinejmenším vymění lidi a odstřihne od moci tradiční strany jako jakýsi trest pro ně. K vítězství nad Babišem by bylo zapotřebí začít tím, že by tradiční strany uznaly, že jejich dlouholetá politika mu umožnila vzestup nejprve finanční a pak i politický, a že tedy tuto politiku výrazně chtějí změnit… a dosáhnout toho, aby jim voliči tu změnu věřili. S bojem proti korupci a principem „padni, komu padni“ se v roce 2010 podařilo uspět ODS a získat premiéra. Vzhledem k tomu, jak to dopadlo, nebude stačit jen rétorika a povrchní změny. A už vůbec ne útěk do hnědých vod v představách, že tam jsou ti lidé, které tradiční strany potřebují.

Potvrzeno. Soupeřem Merkelové v boji o kancléřství bude „stoprocentní" Schulz



Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 23.3. 2017