Pokud někde civilizace udělala nejmenší pokrok, pak je to výchova
Trestat by bylo třeba rodiče, ačkoli i oni jsou často oběti vlastní nevědomosti
23. 3. 2017 / Bohumil Kartous
Když kope malé dítě rodiče do holeně, vyjadřuje tím nedostatek respektu. To, že ho nemá, je výchovná chyba, ať už k tomu došlo na základě úplné apatie při výchově, následkem nějakého modní pedagogické uniformy nebo prostě jen kvůli opakování též chyby, kterou rodič zažil jako dítě. Trestat děti za to, že nemají respekt k rodičům, jiným lidem nebo jiným tvorům, o čemž polemizuje Václav Dušek, je násilí na nevinných obětech. Trest nebuduje respekt, ale strach, což jsou dva naprosto odlišné charakterové stavy. Mimochodem, na rozdíl od respektu plodí strach další násilí. Za každou nakopnutou holeň by si měl rodič přidat jednu facku. Za usmrceného plameňáka či týranou učitelku by na exekuci většinou nestačila svépomoc...
Ve výchově neexistují jednoduché návody a univerzální řešení. Trest může být v určitém okamžiku nejlepším z nejhorších řešení, nicméně je třeba si uvědomit, že jakémukoliv aktu, který podobnou situaci navodil, muselo něco předcházet.
Jestliže děti vyjadřují despekt k vlastním rodičům, má to nepochybně nějaké příčiny. Už od okamžiku, kdy se děti začnou pohybovat a navazovat fyzický kontakt se svým okolím, prostě a jednoduše zkoušejí, co to udělá, když se do toho praští. Není v tom žádný zlý úmysl, takhle prostě probíhá proces učení: akce, reakce, určité poznání.
V podstatě můžete volit tři (čtyři) reakce, z toho dvě (tři) pitomé:
- Buď dítě potrestáte, čímž mu dáte najevo, že zkoumat své okolí bolí a není radno to dělat. Děje-li se to opakovaně, je-li to váš výchovný model, můžete těžce poškodit jeho sebevědomí a připravujete mu nelehkou cestu dospělce, který si nevěří a své mindráky si bude pravděpodobně léčit na slabších, tedy zejména na dětech.
- Nebudete vůbec reagovat, čímž dáváte svému dítěti najevo, že hranice neexistují a je možné vlastně cokoliv. V tom případě nadělujete svému dítěti do vínku onu frackovitost, kterou budete nejvíce postiženi vy jako rodiče.
- Smějete se, až se za břicho popadáte. Tento model je vlastně jen určitou extrémní podobou předchozího. Nejen že dáváte dítěti signál, že takové chování není v rozporu s normou, dokonce ho v tom aktivně podporujete. Upřímně vám v takovém případě nepřeji zbytek života s oním narcistním bohem, kterého si doma pěstujete.
- S dítětem pokud možno klidně mluvíte o tom, že se to nedělá, i když má dítě rok a myslíte si, že vám nerozumí, jde zejména o akt vymezení hranic, tón hlasu a kontext naplněný tím, co už dítě zná a od čeho si dokáže velmi vystře odvodit souvislosti. Je možné, že to budete muset udělat stokrát, někdy se prostě neudržíte a přidáte na důrazu, nicméně pokud to není pravidlem, nýbrž výjimkou, nevadí.
Tím posledním výchovným přístupem nejen že vymezujete hranice, ale zároveň budujete v dítěti respekt k ostatním.
Je to vcelku prosté, stačí elementární základy psychologie, dovednost je aplikovat ve stresové situaci a přirozený instinkt. A schopnost oprostit se od zlozvyků, které si téměř každý s sebou nese.
Otázkou tedy je, kde je problém. Problém spočívá v tom, že výchova se nikde neučí. Na to být dobrým vychovatelem, což je expertnost z nejvyšších, se nikde nestuduje a nedávají se na to žádné certifikáty. Tak nějak se předpokládá, že v komplikované lidské společnosti je každá nadán rodičovstvím, jako kočka, které se narodí koťata a prostě instinktivně dělá to nejlepší, čeho je schopna.
A tak ačkoliv bylo lidstvo schopno vyléčit mor, opustit atmosféru a zasíťovat celou planetu internetem, výchova je oblast, která jakoby pořád znova stála na počátku. Nejsme v ní o nic lepší než přírodní národy, mnohdy naopak.
Důvodů je více. O tom, že se rodičovství (výchova) neučí, jsme už mluvili. Lidská společnost se rychle mění a dnešní dětství je diametrálně odlišné od toho před třiceti lety. Dnešní rodiče jsou vlastně tak trochu badateli v naprosto nové situaci a nutně hledají, jak si s ní poradit. Výchova probíhá většinou tak, že aniž by si rodič uvědomil, prostě zkopíruje přístup, který zná sám na sobě, syntetizuje jej s nějakými trendy svých vrstevníků a většinou se s tím spokojí. A pak je tu ta obrovská, neprůhledná a tabuizovaná otázka po tom, co se vlastně děje za zavřenými dveřmi domácností. O tom, kolik dětí zažívá nějakou formu násilí či ponižování, nebo jen třeba převážné či úplné ignorace, kolik dětí je oběťmi rodičů, kteří v nich vždy spolehlivě najdou ten nejsnáze dosažitelný prostředek k ventilaci vlastní frustrace. Mívá to různou podobu, někdy je to horor se vším všudy, včetně tíživé materiální situace, ale někdy třeba taková pěkná zlatá klícka, ve které je kromě materiálna úplné citové prázdno, jež je třeba nějak naplnit...
Jenže o tom většinou víme houby. Rozohňujeme se nad tím, čeho jsou ti parchanti a rozmazlenci schopni, dokonce jakých krutostí, ale ty příběhy v pozadí nikdo nezná.
Autor je otec dvou dětí.
Vytisknout