Je "nespokojenost" politickým argumentem?

22. 3. 2017 / Karel Dolejší

To že někde existuje "nespokojenost" může být způsobeno doslova nekonečným počtem důvodů. Člověk může být nespokojen, protože se kvůli bydlení musel doživotně zadlužit, protože při vší snaze má problém vyjít s průměrným českým platem, protože mu hrozí exekuce.

Ale jiný je nespokojen - nebo jak takoví s oblibou píší, "flustrován" - faktem, že na ulici potkává Vietnamce a nemůže ho jen tak praštit baseballovou pálkou po hlavě. Další je zase "flustrován" existencí neziskových organizací, které prosazují vše možné od lidských práv přes ochranu přírody až pro protikorupční opatření, protože je považuje za součást zákeřného spiknutí světového židovstva. Jiný mladý muž se domnívá, že je mistr světa amoleta a tudíž trpí jako zvíře, když Kim Kardashian nežije s ním, jak by se po právu patřilo, ale s jakousi americkou černou hubou. A ještě jiný nemůže v noci spát, protože šéfka centra pro boj s ruskou propagandou na ministerstvu vnitra má podle něj "chazarský ksicht".

Když je řeč o nespokojenosti, můžeme si dovolit rezignovat na starou Frommovu snahu rozlišovat skutečné a falešné potřeby? Můžeme se vykašlat na úsilí rozhodnout, která nespokojenost je ještě legitimní a která ne? Která část nespokojenosti spadá ve svých důsledcích do politiky a která zůstává plně v doménách psychoterapie a psychiatrie?

Sigmund Freud na prahu I. světové války upozornil, že nespokojenost v kultuře je antropologický fenomén. Nehledě na množství dosaženého technologického i sociálního "pokroku", vždy bude velmi mnoho lidí nespojených. Spokojenost je velmi rozmarné stvoření. Můžete nakrásně nashromáždit zdánlivě všechny vnější podmínky, ale na schůzku se přesto nedostaví. Psychoterapeuti zápasí po léta se záplavou nespokojených pacientů a zdaleka ne vždy uspějí. Když se jim do řemesla pokouší fušovat politici, katastrofa je na spadnutí.

Politik se od populisty pozná podle toho, že dokáže rozlišit, jaká část lidové nespokojenosti vůbec spadá do jeho pracovní oblasti. Že dokáže lidem říci otevřeně, kterou nespokojenost považuje za legitimní a kterou nikoliv. Která je podle něj opodstatněná a která postrádá reálný důvod.

Populista se postaví do čela davu "flustrovaných" a popichuje jejich citečky s úmyslem využít nemocných ve prospěch posílení vlastní moci. Ve skutečnosti ovšem "flustráty" z duše pohrdá, nemá k nim ani zdaleka tolik úcty jako politik, a existují o tom četné autentické záznamy. Tváří se, že je kolektivní psychoterapeut, dočasně i zbaví příznaků. Jak napsal Jung, předstírá, že je "lékař".

Kdyby byl Masaryk v době aféry v Polné populistou - takovým, jako dnes většina českých "politiků" - argumentoval by ve prospěch "oprávněné" lidové nespokojenosti a surfoval na vlně "spontánního, tedy legitimního" antisemitismu. Místo toho vystupoval proti - a dočkal se osobních útoků, i fyzických.

Dnes jsme jinde. Politiky v České republice můžete spočítat na prstech jedné ruky, zato populisté se rojí jako mravenci. Nanejvýš pochybné a opovrženíhodné existence vylézají ze stranických sekretariátů a spěchají ujistit "lid", že všechno přijde co nevidět: Již brzy hranice zadrátují, národní cítění dostane přednost před "prázdným" humanismem, řádný vlastenec si může zmlátit svého Roma či Vietnamce, černé huby nesmějí dál prznit zástupkyně bílé rasy. "Nespokojenost lidu" se nepřipustí. Žádná civilizační pravidla nesmějí omezovat "lid" usilující o odstranění nespokojenosti.

Ve skutečnosti ovšem taková "léčba" žádné "flustrace" z dlouhodobého hlediska neodstraní. Jen umožní, aby se vysoce infekční zárodky zla řinuly z nemocných duší nijak nebrzděným proudem.

Vytisknout