Masifikace vzdělávání není primárním důvodem rozpadu racionálního diskursu

Nejlépe, kdyby lidé vzdělávací systém vůbec neopouštěli

10. 2. 2017 / Bohumil Kartous

Naprosto souhlasím s Karlem Dolejším v tomto: "Navzdory pochybným tvrzením části liberálních ideologů demokracie založená na racionální veřejné debatě z kapitalismu nijak automaticky nevyplývá. Patří k určité fázi vývoje západního kapitalismu, ale současný kapitalismus už ji k ničemu nepotřebuje. Pokud by měla být udržena - protože si jí ceníme a záleží nám na ní - stát by měl mnohem více podporovat předměty typu občanská výchova, logika, případně rovnou "výuka racionální debatě". Potřebujeme hlubokou reformu vzdělávacího systému a programů, a to již na základních a středních školách - protože na univerzitě se osobnost studenta již pouze dotváří, nikoliv nějak zásadně formuje."

Souhlasím také s tím, že intelektuál nenese vždy přímou odpovědnost za to, že se lid přikloní k nějaké variantě demagogie a posvětí ji svou volbou, ať už jde o Zemana, Trumpa nebo další populisty. Ne vždy. Na druhou stranu je to ale intelektuální elita, kdo má nástroje k tomu vyvrátit demagogii. I k tomu umět to vysvětlit těm, kdo jsou náchylní jí podlehnout. Nicméně situace radikálně změnila a je otázka, zda může být ještě intelektuál považován za autoritu, pokud se neohne před politicko - mediálním průmyslem.

I proto nesouhlasím se závěrem, že masifikace vzdělávání je přímým důsledkem rozpadu racionálního společenského diskursu. Vzdělávání s tím má jen máloco do činění. Na vině je mnohem více rozrůstající a stále více virtuální digitální svět, jehož identity a autority zbortily hranice mezi intelektuální elitou a politicko-mediálním průmyslem, jenž - stejně jako zábavní průmysl v případě umění - používá určité znaky a prostředky, kterými může velmi jednoduše dosáhnout podobného dopadu. Dokonce i lépe a jednodušeji, jelikož zatímco nesrozumitelný intelektuál je dostupný pouze hrstce, jednoduše pochopitelný manipulátor dokáže ovlivnit masu.

Existuje řada těch, jejichž vzdělání lze těžko zpochybnit, a přitom jsou ochotni popřít jakoukoliv etickou hranici intelektuality a zneužít svého postavení i dovedností k manipulaci. Je mnoho těch, kdo jsou i přes své vzdělání schopni uvěřit konspiracím prostě jen proto, že si takovou alternativu reality přejí. Virtualita jim k tomu dává neuvěřitelnou příležitost, protože se do svého světa mohou vnořit a nechat se ujistit dostatečným počtem signifikantních druhých, že to není sebeklam.

S masifikací vzdělávání souvisí ale i další společenské problémy a těžko si představit, že bychom je dokázali řešit za dané situace jinak. Už dnes ekonomika státu nese v podobě prodlužování vzdělávání umělou zaměstnanost, respektive určité prvky, kterak systémově regulovat nezaměstnanost. Není od věci, že rakouský kancléř vážně zmiňoval návrh povinného vzdělávání do 25 let. To je vlastně forma občanské mzdy, jen transformovaná do určité povinnosti: stát tě platí za to, že se vzděláváš.  Ano, z hlediska toho, jak vnímáme smysl a cíl vzdělávání, se to jeví absurdní, ale v této situaci se to nabízí jako řešení, které je stejně potentním experimentem, jako občanská mzda. Obojí je to řešení, jak významnou část populace uchránit před stavem nikoliv jen ekonomické, ale i existenciální bezprizornosti. Představa, že by bylo možné společenský systém úplně změnit, je prokazatelně lichá. Je možné jeho funkční části začít využívat jinak. Ať už se to týká principu "práce - odměna", nebo "vzdělávání - příprava na profesi".

Jak prohlásil rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek, vzdělávací systém se stává součástí zábavního průmyslu, ovšem zároveň před ním stojí potřeba udržet si svou společenskou funkci přípravy elit. To si nemusí nutně odporovat, ale je nutné vzdělávací systém zevnitř diverzifikovat, což se zatím zoufale nedaří, alespoň ne v ČR. Je to nicméně nejpravděpodobnější cesta. 

Vytisknout