„Chovancovo ministerstvo pravdy“ aneb Pes je zakopán jinde

5. 1. 2017 / Daniel Veselý

Fenomén falešných zpráv, které se značným úspěchem diseminují manipulativní média, jimž vdechly život konflikt na Ukrajině a migrační krize, zasáhl v plné síle i Českou republiku. Mnozí lidé již z legitimních pohnutek rezignovali na sterilní informační potenciál zavedených sdělovacích prostředků a vrhli se s nadějí v srdci do náruče prokremelské mediální blasfémie.

I když není pochyb, že se Kreml angažuje v dezinformačních operacích a na Západě podporuje nejeden mediální projekt, jenž tlumočí zcestný Putinův pohled na svět (u nás třeba web Sputnik), mnohé další weby šíří prokremelskou propagandu zcela dobrovolně, neboť chtějí zaujmout jednoznačné stanovisko, podle nějž je svět manichejsky průzračný.

Už jsem několikrát psal o tom, že za vznikem a rozkvětem prokremelské mediální šmíry a falešných zpráv stojí dlouhodobá frustrace z činnosti zavedených mediálních domů, již lze pozorovat od zveřejnění zprávy o Husajnových zbraních hromadného ničení, které se nikdy nenašly. Mainstreamové sdělovací prostředky vesměs podporovaly kriminální invazi George W. Bushe a Tonyho Blaira do Iráku (zejména Fox News a CBS), zveřejňovaly zkreslené informace či vyložené lži o průběhu iráckého tažení, a naopak bagatelizovaly či přímo zamlčovaly zprávy o děsivých dopadech války na Irák a blízkovýchodní region, včetně sedminásobného nárůstu džihádistických útoků na celém světě.

Podle studie Marylandské univerzity z roku 2003 zhruba 49 procent příjemců mediálních zpráv v USA věřilo, že americká vláda měla v rukou důkazy o úzké spolupráci Saddáma Husajna a Al-Káidy, 22 procent se domnívalo, že v Iráku byly nalezeny zbraně hromadného ničení a 23 procent bylo přesvědčeno o tom, že světové veřejné mínění podporovalo americkou invazi do Iráku. Celkem 60 procent konzumentů mediálních zpráv věřilo alespoň jedné z těchto tří dezinformací.

Masové sdělovací prostředky navíc dlouhodobě trpí ideologickou předpojatostí a jejich mediální produkce podléhá několika základním informačním filtrům, o čemž ve své přelomové publikaci Manufacturing Consent: The Political Economy of the Mass Media z roku 1988 píší Noam Chomsky a Edward S. Herman. Není tudíž divu, že spousta lidí podlehla vábivému zpěvu kremelských Sirén a falešným zprávám šířeným bez korektivu na sociálních sítích, které je zavedly do dezinformační propasti, kde se rozdíly mezi pravdivou a lživou informací naprosto stírají.

Za této situace vypracovalo Chovancovo ministerstvo Audit národní bezpečnosti, podle něhož česká společnost čelí sofistikované dezinformační kampani ze zahraničí, respektive hybridním hrozbám přicházejícím v první řadě z Moskvy. Ačkoli koordinátorka CTHH Eva Romancovová veřejnost upokojila, že zhruba 20 zaměstnanců odboru nebude potírat žádné názory vyjma očividných trestných činů, skutečnost, že tak budou činit pracovníci silového resortu, kteří budou získaná data předávat policii, armádě a tajným službám, je poněkud znepokojující.

Vyvstává rovněž otázka, kdo a podle jakého rozlišovacího klíče určí, jaká zpráva, potažmo médium, obsahuje a produkuje dezinformace. Jakub Janda, zástupce think-tanku Evropské hodnoty, který vede donkichotský boj s dezinformační kampaní, již údajně režíruje Kreml, na svém facebookovém profilu uvedl, že jeho organizace v loňském roce doporučovala, aby „si stát vybudoval vlastní expertní kapacitu pro monitorování, analýzu a čelení působení cizí moci a dezinformačních operací, která by stála mimo zpravodajské služby“. Do jaké míry se tedy zaměstnanci CTHH budou spoléhat na rady a doporučení think-tanku, jehož činnost podrobili kritice nezávislí odborníci, protože je zatížena ideologií? A dále - bude se CTHH zabývat pouze produkcí manipulativních prokremelských webů, nebo plošně veškerými dezinformacemi, jimž se nevyhnou ani etablované sdělovací prostředky?

Je už smutnou českou tradicí, že tyto a další otázky nevznášejí čeští novináři, kupříkladu Petr Honzejk a Alexandr Mitrofanov, kteří dali CTHH své požehnání, ale politik, jmenovitě předseda Pirátské strany Ivan Bartoš.      

Bartoš míní, že důvěru občanů v prezentaci kvalitních informací nemůže přinést ministerstvo, které samo důvěryhodností neoplývá, už třeba kvůli Milanu Chovancovi (Česká pirátská strana získala důkaz o tom, že ministr Chovanec opsal úvod své bakalářské práce). Podle Bartoše navíc vládní politikové pracují s dezinformacemi zcela účelově. „Role CTHH může být kontraproduktivní, neboť do hledáčku veřejného zájmu se dostanou zdroje šířící „pravdu“, a pokud politikové nemají důvěru, tak cokoliv, co vyprodukuje ministerstvo vnitra jako jakousi garanci pravdy, může důvěru ve zpochybňované informace navýšit,“ konstatuje Bartoš. Dezinformacím a jejich šíření by se podle Bartoše mělo čelit osvětovými kampaněmi, příkladem může být kampaň proti HIV, a podporou projektů typu Demagog.cz.

Pokud v kyberprostoru dochází ke kriminálním činům, je nutno je posuzovat individuálně – jako v případě podání trestního oznámení na Martina Konvičku, a nelze tak činit z pozice speciálního útvaru v gesci silového resortu. Boj s hybridními hrozbami a dezinformační kampaní v režii Kremlu je možné vyhrát pouze za předpokladu, že mainstreamové sdělovací prostředky od základů změní svou činnost. A to je, jak se obávám, čirá utopie.

Vytisknout