V čem má spočívat vina Palestinců?

5. 1. 2017 / Pavel Urban

Palestinci také mohli nic nepřijímat a usilovat o další jednání. Bylo by to riskantnější, ale bez šancí to taky nebylo.

Ve skutečnosti zvolili tu nejhorší možnost. Násilnou intifádu.

Není pravda, že násilím se nic nevyřeší. Pravda ale je, že násilím jen zřídkakdy dosáhneme svého cíle, pokud je nepřítel silnější a umí svou sílu používat. Tohle ví každý čerstvý absolvent mateřské školky. Přesto (nebo, možná, právě proto), že ještě netuší, co je to mezinárodní konsensus.

Druhá intifáda rozvázala izraelské vládě ruce. Nadále může jednání s Palestinci iniciovat, přijímat nebo odmítat podle toho, jak se jí to momentálně hodí. Pro každý z těchto přístupů má pádné argumenty.

Velká část původně umírněných Izraelců (a jejich sympatizanti ve světě, především v USA) došla k závěru, že s Palestinci se mír stejně uzavřít nedá. Tak povedeme alespoň co nejlepší válku...

Říká se, že musíme Palestince pochopit. Já je chápu. Já chápu i Palestince, kteří chtějí bojovat až do úplného vymazání Izraele z mapy. Podobně jako chápu Němce, kteří po první světové válce odmítli přijmout versaillský mír. Mír, který byl diktátem vítězů. Podobně jako chápu české Němce, kteří v roce 1938 nechtěli nic jiného, než co bylo v roce 1918 dopřáno Čechům: právo na sebeurčení.

Jenže pochopit neznamená souhlasit. Němce jejich odmítnutí vítězného diktátu přivedlo k válce, ve které se za cenu moře potu, krve, slz a trosek probojovali k něčemu, vedle čeho vypadalo předválečné Německo jako ztracený ráj. Pro české Němce pak jejich sázka na špatného koně skončila úplným vyhnáním a faktickou likvidací jako kulturní entity. A to tak dokonale, že dnes se my, Češi, můžeme od poválečného odsunu jasně, nekompromisně a upřímně distancovat, aniž by hrozila restituce předválečného stavu.

Japonci dopadli ve stejné době o něco lépe. Jednak proto, že o vlastní japonské území (bez Koreje, Tchaj-wanu a jižního Sachalinu) nebyl takový zájem. Jednak proto, že nebojovalo až do konce. Těm, kteří do konce bojovat chtěli, řekl japonský císař v kritickou chvíli jasně: to, co po nás chtějí, je nepřijatelné a nesnesitelné. Ale nastal čas, kdy je nutné přijmout nepřijatelné a snést nesnesitelné.

Němci i Japonci nepřijatelné přijali. A dnes jsou tam, kde jsou.

Je pravda, že Palestinci, na rozdíl od Němců a Japonců, jen hájili území, které ještě před sto padesáti lety bylo téměř výlučně jejich. Pod osmanskou vládou, ale ta jim zem nebrala. Palestinci mohou tvrdit, že Izrael je produktem kolonialismu; a trocha pravdy na tom je. Mohou tvrdit, že jim bylo odepřeno, to, čeho se jiným dostalo v míře vrchovaté; a budou mít pravdu trochu víc. Mohou tvrdit, že na jejich účet byly řešeny problémy, které způsobil někdo úplně jiný; a to je pravda úplná.

Jenže dějiny nejsou vždycky spravedlivé. Pokud boj za spravedlnost trvá příliš dlouho a vede jen k dalším ztrátám, pak je otázka, jestli není lepší jej vzdát. A přijmout nepřijatelné a snést nesnesitelné. Bohužel, Arafat nebyl Hirohito. A Palestinci nejsou Japonci.

Daniel Veselý se odvolává na ministra zahraničí Izraele z dob jednání v Camp Davidu. Který prohlašuje, že být Palestincem, taky by tu nabídku nepřijal. Možná, že v budoucnu se Izrael dostane do podobné situace, v jaké jsou dnes Palestinci. Pak bude moci vrcholný představitel izraelského establishmentu uplatňovat své zásady až k úplnému zničení Izraele.

Pravděpodobnější je ovšem jiný scénář. Ten, který funguje už od první alije. Izraelci budou dále, krok za krokem, posilovat své pozice. A Palestinci krok za krokem ztrácet. Příští nabídka, pokud přijde, už budou bantustany bez jakýchkoli uvozovek. A následující nabídka už nebude zapotřebí, protože Palestinci dopadnou podobně, jako čeští Němci.

Jistě, bude to ošklivé. Ale, jak se zdá, multipolární svět (za který, mimochodem, Daniel Veselý dlouhá léta bojoval) asi nebude moc hezký.

A ti, kteří Palestince podporovali, aniž by jim byli schopni skutečně pomoci? Ti budou z obliga. Přece bojovali za spravedlnost. A dělali, co mohli. Víc se udělat nedalo.

Možná se dalo udělat méně. Ale, nakonec, kdo chce kam, pomozme mu tam.

Vytisknout