Přemýšlíte o ochlokracii?

6. 1. 2017

Tyto mutace odhalují těkavost voličů, jejich podráždění a únavu. Ukazují rostoucí vliv změny nálad na politický život, ke škodě racionality a dlouhodobých důsledků. Ve výsledku se někteří obávají, že se demokracie rozkládá pod tlakem populismu. Existuje slovo v antické řečtině označující tento fenomén: Ochlokracie. Už se nepoužívá. A přece zasluhuje, aby se znova dostalo do módy.

"Ochlos" se vztahuje k davu v jeho chaotickém, prudkém, zmateném, nepředvídatelném stavu, na rozdíl od "dému", lidu. Demokracie je vláda lidu, ale odehrává se v právním rámci, který lid pro sebe vytvořil. Rozhodnutí vycházejí od občanů, kteří používají logiku, aby diskutovali - musejí být vzdělaní a znalí, aby měli informované a rozumné názory. Na druhé straně když dominuje dav, když vládnou veřejné emoce, systém se rozpadá.

Demokracie plující na vlnách rozmaru lidového zápalu, unesená masou, riskuje, že se pod tlakem potopí. Pokud k tomu dojde, pokud lid nahradí dav, přebírá vládu jiný režim. Tímto režimem je ochlokracie. To je to, o čem řecký historik Polybius uvažoval v šesté knize svých Dějin, v nichž se snažil shrnout klasické řecké politické myšlení.

Dnes čtou Polybia jen nemnozí. Avšak ve své době, mezi lety 200-120 př.n.l., byl přední postavou řecké historie. Po Alexandrově smrti byl generál zajat Římany, než se státník v něm změnil v historika, diplomata a politického teoretika. Po staletích má málo textů takovou důležitost. Jeho práce hluboce ovlivnily Cicera, ale také Machiavelliho a Rousseaua, abych jmenoval jen několik důležitých historických postav.

Co z Polybia uchováváme především, jak připomíná francouzský filosof Jean-Claude Milner v poslední knize "Relire la révolution" (Nové čtení revoluce), je jeho teorie cyklického vývoje politických režimů, podle které různé politické systémy střídají jeden druhý, od monarchie k ochlokracii, jako by se kolo historie donekonečna otáčelo.

Ponechejme tento cyklický aspekt stranou. Ponechejme stranou i představu, že moc davu odpovídá zvláštnímu politickému režimu. Neexistoval nikdy jasný a přesvědčivý příklad toho, co by ochlokracie měla být. Ale to samo o sobě nestačí k tomu, abychom se otázky zbavili. Tato antická představa se vztahuje k napětí uvnitř každé demokracie oponujícímu moci lidu a lidu samotnému. Demonstrace proti rozhodnutím přijatým s plnou demokratickou legalitou to ukazují až příliš dobře.

Existuje nekončící debata o této otázce: Co je legitimnější? Je to výraz hněvu, který dává najevo dav? Jsou to představitelé v parlamentech a vládách, zákonodárce a exekutivec? Jinými slovy, je demokracie založena na zákonech, nebo na moci?

Bez toho aby otázka byla někdy rozřešena, mění se v sociálních médiích, v prostředí bezprostřednosti a prostředí s virálním charakterem. Když zvážíme, co leží před Evropou a dalšími částmi světa po předvídatelnou budoucnost, tyto debaty budou jistě pokračovat. To co odlišuje demokracii od ochlokracie není akademická otázka. Je to otázka budoucnosti.

Podrobnosti ve francouzštině: ZDE

Vytisknout