Joseph Stiglitz: Sedm změn, jichž je třeba pro záchranu eura a EU

23. 8. 2016

Ekonomicky nejslabší země eurozóny jsou ochromeny hospodářskou krizí, která je v mnoha ohledech horší než Velká hospodářská krize ze třicátých let, míní ekonom Joseph Stiglitz. Nejlépe ekonomicky fungující země eurozóny, jako je Německo, vypadají dobře jen ve srovnání s nimi a jejich úspěch vzniká na úkor zemí v hospodářské krizi.

Hospodářská krize od roku 2008 vyvolala deficity a zadluženost, nikoliv obráceně. Nelze tedy například Řecko obviňovat, že se dostalo do své krize plýtváním. Z krize je také často obviňována přílišná regulace trhů a příliš silný sociální stát. Jenže země se silným sociálním státem a silnou regulací pracovních trhů, jako země skandinávské, patří k ekonomicky nejúspěšnějším.-

Mnoha zemím, jimž se vedlo hospodářsky dobře, než přijaly euro, se vede po zavedení eura špatně. Zásadní vliv měla špatná správa této měny.

Struktura eurozóny vnutila jejím členským zemím nepružnost známou z období zlatého standardu. Jednotná měna odebrala členským zemím nesmírně důležitý mechanismus - kurzovní změny - a eurozóna začala diktovat měnovou a fiskální politiku.

V reakci na asymetrické šoky a rozdíly v produktivitě bylo zapotřebí úprav reálných kurzů. To znamenalo, že ceny na periferii eurozóny by bývaly musely ve srovnání s Německem a severní Evropou klesnout. Avšak protože se Německo bojí inflace, takových úprav mohlo být dosaženo pouze prostřednictví tvrdé deflace jinde. Typicky to znamenalo bolestnou nezaměstnanost a oslabení odborů v nejslabších zemích eurozóny.

Nynější systém nemůže v dlouhodobější perspektivě fungovat: demokratická politika zajistí jeho selhání. Euro může být zachráněno pouze změnami v pravidlech a institucích eurozóny. Těch změn je sedm:

- opuštění konvergenčních kritérií, podle nichž musejí být deficity menší než 3 procenta HDP.

- nahrazení politiky škrtů prorůstovou strategií, podporovanou solidárním fondem stabilizace

- zrušení dosavadního systému, vyvolávajícího finanční krize, kdy si země musejí půjčovat peníze v měně, která není pod jejich vlastní kontrolou

- zavedení lepšího systému sdílení vzájemných břemen, země musjí mít přebytky na běžném účtu, které investují do zvyšování mezd a fiskálních výdajů, aby ceny rostly rychleji než v zemích s deficitem na běžném účtu

- změnu mandátu Evropské ústřední banky, která bojuje jen proti inflaci, zatímco americká Federální rezervní banka má povinnost také usilovat o zaměstnanost, růst a stabilitu

- vytvořit společné pojištění vkladů, které by zabránilu úprku kapitálu z chudých zemí

- prosazovat a ne zakazovat proaktivní průmyslovou politiku, jejímž cílem musí být, aby málo rozvinuté země eurozóny dostihly země bohaté.

Z ekonomické perspektivy jsou tyto změny malé, ale dnešní politické vedení eurozóny zřejmě nemá politickou vůli je prosadit. To neznamená, že nynější polovičatý stav eurozóny je udržitelný. Rozpuštění eurozóny by bylo lepší než nynější slepá ulička.

Jak jsme letos v létě viděli v případě Británie, pokud nebude eurozóna zreformována a evropští politikové neučiní tvrdá rozhodnutí, evropští voliči je učiní za ně - a politikům se to nebude líbit.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Evropská unie | Ekonomika
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.8. 2016