Hrozí na Blízkém východě vznik dalšího „selhavšího státu“?

19. 7. 2016 / Daniel Veselý

Erdoganovo Turecko, které podle některých hlasů symbolizuje symbiózu neoliberalismu a islámu, mělo ještě nedávno nakročeno do Evropské unie. Jeho vyjednávací pozice nabyla na významu poté, co Ankara uzavřela se špičkami EU silně kontroverzní smlouvu o řešení migrační krize. Tuto dohodu někteří pozorovatelé chápali jako vyděračský potenciál k tomu, aby Brusel vyšel Ankaře v řadě ohledů vstříc, přestože je v Turecku téměř tolik uprchlíků, kolik jich je v daleko bohatší a větší Evropě.

Pokus o státní převrat byl za cenu zhruba 290 lidských životů zmařen ulicí a ozbrojenými složkami loajálními vládě, a nezdařil se i z toho důvodu, že mnozí sympatizanti pučistů jednoduše zůstali doma. Tvrdá odpověď ze strany tureckého prezidenta a jeho spolupracovníků na sebe nenechala dlouho čekat: Více než 6 tisíc členů ozbrojených sil, justice a dalších státních institucí skončilo za mřížemi (seznam těchto osob byl podle komisaře Evropské unie majícího na starost tureckou žádost o vstup do EU sestaven ještě před prvními výstřely pučistů v Ankaře) a asi 8 tisíc policejních příslušníků bylo postaveno mimo službu ZDE. Stejně tak na sebe nenechala čekat reakce předních představitelů Evropské unie a Spojených států, kteří se během pokusu o převrat postavili za prezidenta Erdogana. Ti tyto a další kroky ostře zkritizovali s odůvodněním, že Turecko by se nemohlo stát členským státem Evropské unie, kdyby v reakci na převrat znovu zavedlo trest smrti ZDE, a americký ministr zahraničí John Kerry dokonce Ankaru varoval, že když nebude v zemi nastolena vláda práva, bude otřesena její pozice v NATO ZDE. Na tomto místě se sluší připomenout, že starost Obamovy administrativy o demokracii v Turecku je pokrytecká, což dokonale ilustruje mnohem krvavější převrat v Egyptě, kdy byla pučistické vládě po čase obnovena tradiční vojenská pomoc z Washingtonu.

Komentátor zabývající se dlouhodobě situací na Blízkém východě Patrick Cockburn píše, že by Erdogan mohl zpackaný převrat využít pro plnou islamizaci země, nevídanou od pádu Otomanské říše, zatímco sílí hlasy po popravách osob namočených do puče ZDE . Cockburn uvádí, že Erdoganova politická platforma AKP počínaje vítězstvím ve všeobecných parlamentních volbách v roce 2002 implementovala program spočívající v odvrácení sekularizace země, již ve 20. letech minulého století zahájil Mustafa Kemal Atatürk. Konkrétně šlo o upozaďování sekulárních státních institucí, podporu islamizace ve vzdělávání a společenských zvyklostech a redukci počtu sekulárních úředníků a vojáků.

Cockburn konstatuje, že nepodařený převrat Erdoganovi nyní poskytl skvělou příležitost, jak uvést do praxe jeho vysněný prezidentský systém založený na islámských hodnotách, což se mu může podařit za pomoci ještě intenzivnějších represí.

To je jistě znepokojující trend, uvážíme-li rizika vyplývající z koncentrace moci v rukou jednoho politika a skutečnost, že Turecko, usilující o členství v EU, je vstupní branou do Evropy.

Avšak podle některých postřehů mnozí z obyčejných Turků, kteří vystoupili proti pučistům, tak neučinili z lásky k Erdoganovi, ale z touhy podpořit demokratický proces ve své vlasti ZDE. Bohužel politická realita „nemocného muže na Bosporu“ není těmto příznivým trendům v těchto dnech příliš nakloněna a lze očekávat, že demokratické procesy v Turecku budou nadále oklešťovány tímto důležitým spojencem Západu.

Vytisknout