Pár poznámek k vojenskému puči v Turecku

18. 7. 2016 / Boris Cvek

Pod vlivem debat na Facebooku se odvažuji učinit pár poznámek k pokusu o vojenský puč v Turecku. Z hlediska západních hodnot není obtížné si vytvořit negativní vztah k poměrně autoritářskému režimu prezidenta Erdoğana a vidět armádu jako strážkyni sekulární povahy tureckého státu. S idealizací armády je však třeba být velmi opatrný, a to i té turecké.

Vojenské režimy nemají z hlediska demokracie dobrou pověst, ať už jde o brutální junty v Latinské Americe, v Barmě, v Řecku nebo o čerstvě nastolenou juntu v Egyptě. V samotném Turecku v roce 1980 úspěšný armádní puč „chránil sekulární charakter státu“ tak, že došlo k popravám 50 lidí, půl milionu lidí bylo uvězněno a stovky lidí zemřely ve věznicích.

Neříkám, že z toho plyne, že pučisté v Turecku v roce 2016 by taky popravovali, ale jejich pokus o zrušení ústavy (a sepsání nové) a zavedení výjimečného stavu příliš připomíná scénář nástupu k moci egyptské junty, která se zdá ve srovnání s režimem Erdoğanovým mnohem horší.

Nejpodstatnější na nepovedeném pokusu o puč v Turecku je podle mne pozitivní zjištění, že v této zemi už asi nebude možné vládnout pomocí armády a že armáda, když se lidé postavili proti ní, ustoupila od pokusu utopit odpor v krvi. Jediným argumentem vojenských pučů je totiž násilí a zabíjení, právo se automaticky suspenduje (pučisté otevřeně chtěli zrušit ústavu a nahradit ji novou). Na druhou stranu je třeba říci, že armáda nebyla jednotná, což je situace, kdy se pučisté museli vyrovnávat nejen s neozbrojenými lidmi, ale i s ozbrojeným odporem.

Byl jsem ujišťován o tom, že mladí vzdělaní Turci pučistům fandili, jenže ono asi není možné osvětovou práci, vzdělání a prosperitu a vyspělost společnosti, což jsou všechno nezbytné podmínky pro fungující demokracii, nahradit diktátem bajonetů shora a ještě tomu navrch říkat západní demokracie a západní hodnoty.

Turecko je zřejmě už v civilizačním vývoji mnohem dále, je mnohem blíže evropským zemím, v nichž také nemůže být zárukou sekularismu armáda. Musí to být lid. A mladí vzdělaní Turci mají mnoho práce před sebou, aby ten lid vzdělávali. Jedině tímto způsobem se může Erdoğanův režim přežít a ztratit společenskou podporu. A obecně na Blízkém východě je třeba začít pracovat s běžnými lidmi a na nich stavět budoucnost, nikoli už na armádách a diktátorech.

Turecko
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 18.7. 2016