Zatím opravdu žijeme stále déle. Právě proto roste počet zemřelých ve vyšším věku

18. 7. 2016 / Tomáš Fiala

V Britských listech zde se zamýšlí Miroslav Žáček nad vývojem délky života v ČR.

Některé jeho argumenty jsou však nesprávné.

Autor zcela správně uvádí, že střední délka života je hypotetické charakteristika, která udává, jak dlouho by ještě v průměru žila x-letá osoba daného pohlaví za předpokladu, že po dobu jejího života bude stejná úmrtnost jako v roce výpočtu (přesněji řečeno jako v roce, z něhož pocházejí data o zemřelých a žijících). Je to tedy, za současného stavu poznání, vlastně odhad délky zbývajícího života za pesimistického předpokladu, že už se v dalších letech nepodaří úmrtnost dále snižovat.


V dalším textu se však autor dopouští řady nepřesností. Jeho výrok „Musíme však hledat úmrtnostní tabulky a ne naději dožití“ je zavádějící, neboť naděje dožití je součástí úmrtnostních tabulek, dalo by se dokonce s určitou nadsázkou říci, jejím závěrečným „výstupem“ charakterizujícím úmrtnost populace daného pohlaví v daném roce, poměrně často mediálně prezentovaným, ovšem obvykle ne zcela přesně interpretovaným.

Podtitulek článku „Statistická naděje na dožití a skutečná úmrtnost jsou dvě rozdílná fakta“ je tedy zavádějící. Naděje dožití se počítá na základě dat o skutečné úmrtnosti v daném roce.

Věk úmrtí se v úplných úmrtnostních tabulkách uvádí nikoli po pětiletých, ale po jednoletých věkových skupinách, takové tabulky dávají mnohem přesnější odhad střední délky života. Zde a zde Rozdíly však nejsou velké.

Zcela zavádějící je ale především úvaha týkající se vývoje skutečných počtů zemřelých v závislosti na věku. Tyto hodnoty nelze v žádném případě použít pro srovnání vývoje úmrtnosti, neboť závisí na počtu živě narozených příslušného ročníku a stále více i na migraci. Přitom počty narozených v posledních 100 letech v ČR velmi kolísaly, Například v roce 1916 se (v důsledku 1. světové války) živě narodilo pouze 140 tisíc dětí, v roce 1921 (poválečný baby-boom) 257 tisíc, za hospodářské krize v roce 1937 necelých 156 tisíc. Po 2. světové válce v roce 1946 bylo narozených 210 tisíc, v roce 1974 ještě 194 tisíc zatímco v roce 1999 jen necelých 90 tisíc (historické minimum).

Rozdíly v počtu narozených jsou pak příčinou toho, že „… například v roce 2013 nejvíce mužů zemřelo ve věku 81 a 83 let a hned za nimi následuje úmrtí ve věku 66 let! V roce 2014 dokonce umřelo nejvíce lidí ve věku 67 let (!) a až na druhém místě je věk 83 let …“ Ten vysoký počet úmrtí ve věku 66 let v roce 2013 resp. 67 let v roce 2014 se týká velmi početného ročníku narozených v roce 1947.

Pokud tedy chceme porovnávat vývoj počtu zemřelých, musíme použít nikoli skutečné počty zemřelých Dx, ale tabulkové počty zemřelých dx, které jsou také v úmrtnostních tabulkách uváděny. Jsou to počty zemřelých za předpokladu, že by se každý rok narodilo přesně 100 tisíc osob daného pohlaví, úmrtnost by byla po celou dobu jejich života stejná jako v roce, ze kterého pocházejí data pro výpočet tabulek. Tyto hodnoty je již možno srovnávat. Počty zemřelých uvedené v grafu jsou však závislé na počtech narozených i migraci, a proto je nelze použít pro analýzu vývoje úmrtnosti.

Autor pak dochází ke zcela nesprávným tvrzením:

„… naděje dožití sice zatím roste, ale současný trend ukazuje, že dochází k obratu a začíná se umírat dříve“. To je protimluv. Jestliže roste naděje dožití, znamená to, že umíráme (v průměru) stále později. Eventuální obrat by se projevil tím, že by naděje dožití rostla stále pomaleji a nakonec by začala klesat. Nic takového se však (v ČR) zatím neděje ani tomu nic nenasvědčuje.

„Až tedy vymře předválečná generace, pak při současném trendu vývoje poklesne i sama naděje dožití, neboť o současné prodlužování střední délky života mají zásluhu právě tyto předválečné ročníky“. Toto tvrzení není pravdivé, úmrtnost (průměrná) poválečných ročníků je nižší než ročníků předválečných, jinak by nemohla střední délka života růst.

Je logické a samozřejmé, že v určitém roce slyšíme o úmrtí starších či velmi starých lidí narozených dříve a poměrně mladých lidí narozených později. Například se dozvídáme o úmrtní válečného veterána ve věku 96 let (tedy narozeného v roce 1920) a současně o tragickém úmrtí 20letého mladého muže (narozeného 1996). Statistiky však hovoří jasně: lidé narození v roce 1920 umírali v průměru výrazně dříve než (doufejme) bude umírat generace narozená v roce 1996 lety.

Ale především je třeba si uvědomit jednu zásadní věc. Každý člověk jednou zemře. Čím méně lidí bude umírat v mladším věku, tím více lidí musí zákonitě umírat ve věku starším. Údaje v článku o tom, že roste počet zemřelých ve vyšších věkových skupinách, nejsou vyvrácením, ale naopak potvrzením skutečnosti, že délka života se (alespoň zatím) stále prodlužuje. Když se například stále více lidí dožívá 80 let, musí se pochopitelně zvyšovat počet zemřelých ve věku 80 a více.

K žádnému obratu tedy nedochází. Pokud by k němu došlo, projevilo by se to poklesem hodnoty střední délky života.

Rovněž tvrzení „Bude-li tedy hranice odchodu do důchodu stanovena na 70 let, pak se jí nezanedbatelná část občanů při stávajícím trendu nedožije“ je diskutabilní. Počet osob, které by se při dané úmrtnosti dožily daného věku, je v úmrtnostních tabulkách rovněž uveden, je to počet dožívajících lx. Při úmrtnosti, jaká byla v roce 2015, by se věku 70 let dožilo téměř 72 % mužů a téměř 86 % žen. V budoucnosti se předpokládá, že tyto podíly budou ještě vyšší. Navíc Odborná komise pro důchodovou reformu navrhla, aby se důchodový věk určoval v závislosti na vývoji střední délky života a byl stanoven jako věk, kdy lidem zbývá v průměru poslední čtvrtina života. Pokud by se zpomalil růst délky života, zpomalil by se i růst důchodového věku, při zastavení růstu délky života by se důchodový věk již neměl měnit a při jejím eventuálním poklesu (což se zatím nepředpokládá) by se měl začít snižovat.

Střední délka dožití je průměrná hodnota. Je tedy samozřejmé, že někteří lidé umírají v mnohem mladším věku, než tato hodnota uvádí, a jiní naopak žijí mnohem déle. I v ČR se již vyskytly asi dvě ženy, které o několik měsíců přežily 110 let, i když naděje dožití pro ženy v roce 2015 byla „pouze“ 81,45 roku.

Střední délka života je velmi dobrým indikátorem úrovně úmrtnosti v dané populaci v daném roce. Není závislá na počtech narozených v minulosti ani na věkové struktuře obyvatelstva, lze ji použít pro srovnání úmrtnosti v různých zemích či regionech. Její vývoj v čase charakterizuje vývoj úmrtnosti.

Růst hodnot střední délky života mužů i žen nejen v ČR, ale v řadě zemí světa potvrzuje, že snižování úmrtnosti dále pokračuje. Je samozřejmě možné, že se tento trend v budoucnu změní. Pak by se to okamžitě projevilo zastavením růstu střední délky života nebo dokonce poklesem jejích hodnot Ale zatím k ničemu takovému (s výjimkou krátkodobých výkyvů) nedochází.



RNDr. Tomáš Fiala, CSc.

Katedra demografie

Fakulta informatiky a statistiky

VŠE Praha

fiala@vse.cz

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 18.7. 2016