Vlk z Královských Vinohrad: poslední film Jana Němce už nepřináší nic nového

2. 7. 2016 / Jan Čulík

Němec byl zřejmě vždycky nepřizpůsobivý bouřlivák. Je možno jeho dlouholeté filmové neúspěchy ve Spojených státech, kdy se mu nepodařilo natočit nic a živil se výrobou videí ze svateb Američanů, připsat nepřízni osudu a útlaku v poinvazním Československu. Jenže člověk asi musí mít na to, aby uspěl i určitou psychologickou schopnost interpretovat a číst podmínky v zemích, v nichž funguje - jiní emigranti, včetně například Miloše Formana, tuto psychologickou schopnost emocionální inteligence měli.

Po návratu do Československa po roce 1989 se Jan Němec pokoušel natáčet různé experimentální filmy, ale nikdy v podstatě už nedokázal vytvořit velké, syntetické dílo. Výjimkou byl film Holka Ferrari Dino z roku 2009, kde se mu až zázračným způsobem podařilo vytvořit docela velký film.

Nejnovější a poslední Němcův snímek Vlk z Královských Vinohrad je už jen relativně slabý odvar z toho, co předcházelo. Němec zřejmě nikdy, ani kstáru, nepřekonal trpkost, způsobenou invazí z roku 1968 a svou neschopností uplatnit se v Americe. V nejnovějším filmu, natočeném za pomoci dvou herců, Karla Rodena a Jiřího Mádla, v němž se střídají hrané, rekonstruované pasáže s dokumentárními dobovými záběry, se Němec vrací ke svým oblíbeným tématům: zálibě v automobilech, k sukničkářství, k samolibé posedlosti sebou samým a k trpkosti, že ho svět neuznal za velkého režiséra a mnoho desítek let mu neumožňoval tvořit.

Film začíná na filmovém festivalu v Cannes v roce 1968. Němec argmentuje, že měl téměř jistou hlavní cenu za svůj film O slavnosti a hostech, a má velmi zazlé francouzským levicovým revolucionářům, kteří festival v tom roce rozbili, že se nekonal a žádné ceny se neudělovaly. Prý to bylo proto, že v tom roce francouzští filmaři neměli zrovna dobrou filmovou žeň, takže jim nevadilo, že nedostanou žádná ocenění. Revolucionáři podle Němce zničili jeho budoucí kariéru, protože mu neumožnili, aby získáním hlavní ceny se stal světově známým.

S trpkostí a občas i s určitou mírou komiky zaznamenává Němec jak "vstoupil do dějin". Když po invazi r. 1968 odlétal z pražského letiště do Francie, francouzské letadlo bylo na poslední chvíli donuceno přerušit start a Němce vyvedli policisté z letadla. Byl obviněn, že se pokouší vyvézt na Západ "kontrarevoluční tiskovinu" - ve skutečnosti to byl jeho scénář filmu podle Kafkovy povídky Proměna, schválený Barrandovem k natáčení už roku 1966. Ve filmu Vlk z Královských Vinohrad Němec vysvětluje vyšetřujícímu majoru Státní bezpečnosti, že Franz Kafka byl vlastně svým dílem socialistický revolucionář, ostře kritizující buržoazní svět.

A tak celý film pokračuje. Němec s velkou pozorností zaznamenává, kdykoliv se mu dostane nějakého ocenění, například na nedávném karlovarském festivalu  nás provází frustrace starého muže i jeho sebestřednost. Cenné je pro českou kulturní historii, že i tato poněkud kontroverzní osobnost byla svědkem zásadních, klíčových událostí moderní české a československé historie, a tak je mu snad navzdory jeho komplexu méněcennosti a touze po ocenění od kohokoliv, z historických důvodů záhodno naslouchat.

I v předchozích Němcových filmech se objevuje zklamání životem. I nad Vlkem z Královských Vinohrad visí jeho naléhavá otázka: "Tohle je opravdu všechno"?

V závěru filmu dává hlas samotného Jana Němce instrukce herci Jiřímu Mádlovi, který ho zosobňuje, aby snědl víceméně nekonzumovatelný ocas pstruha na talíři před ním. "To, co nemůžete sníst, vyplivněte." Mádl to vyplivne. Němec: "A to je význam kinematografie."

Výmluvnější svědectví Němcovy frustrace ze svého života a tvorby nenajdeme. Škoda ale je, že jeho filmy, natočené v Čechách po roce 1989, už většinou nejsou velkými filmovými díly, synteticky zaznamenávající svědectví o našem světě a životě.

Vytisknout